Piškotka

Až po hodině to začalo být zajímavé a srozumitelné. Psychický svět je opravdu tak složitý, jednotlivé články do sebe ne vždy zapadají a prolíná se minulost s minulostí, přítomnost s přítomností. Ten zaječí záběr pro mě symbolizoval nepochopitelnost vnitřního světa pro uši a zraky ostatních. Proto ten smích, jako by byl vyřčen hodně dobrý nebo hodně trapný vtip. Místy mi Inland Empire připomínal dílo Franze Kafky. Laura Dern mi připadala jako v hypnóze a její škleb měl hodně variací. Čímž ji nekritizuji, ale oceňuji. Hrála zajímavě a byla výrazná. Celému filmu vytýkám jeho délku, Lynch si někdy zbytečně hrál s časoprostorem. Hudba byla napsána na míru filmu, depresivní, fatální a monumentální.

Doják, který mě nedojal. Raději bych dala do popředí politické souvislosti než samotnou lásku. R. Redford takový maskovitý a panákovitý. Pravda, obětoval se jako férový muž, ale děj se mohl ubírat i jiným směrem.

Dlouho jsem se tak nezasmála trefným hláškám, pominu-li ty nesčetné záběry na gangrény, ulcerace a mokvající rány. Scény byly tak stupidní, ale každou chvíli komické. Zejména, když Cherry přišla o nohu. Mělo to grády a barevnost. Vydařená parodie.

Hodně přehnáné, konečná scéna s výtahem téměř supermanovská, jinak to ani nešlo. Nikdo by tak vlastně nepřežil:-) E. Shue se prezentovala hodně lascivně, K. Bacon totální nabob. Proměna neviditelné gorily ve viditelnou mě zaujala z celého filmu nejvíce. Taky bych byla ráda někdy neviditelná. To by se děly věci.

Tak to mě fakt neoslovilo. Naivní a infantilní. Příběh není silný, zato pořád dojemný a útlocitný. Nejlepší na tom všem jsou písničky, které se vryly do srdcí nás všech na celém světě.

To se opravdu povedlo. Žádné zbytečné efekty pro navození ještě větší hrůzy, vynikajícím způsobem se Polanski položil do role svobodného muže a světa vlastních bludů. Líbilo se mi odhodlání bojovat proti všem s pomyšlením, že na každém kroku, třeba i na druhém konci Paříže ho čeká nebezpečí. Adjani byla taky dobrá, vůbec bych jí za těmi šílenými skly nepoznala. Sice byla pařmenka, ale svůj byt a možná i život měla jasně uspořádaný. Obyvatelé domu hrůzy vypadali na první pohled jako stará škola, co se štítí nevyzpytatelnosti mládí. Opravdu nesnesitelní.

Krásná sladká tragikomedie o homosexualitě, se kterou je někdo smířený a někdo stojí na homorozcestníku a chce uhnout k heterákům. Hra na pravdu, drásání starých ran a žití si nad poměry. Svetříkový Mickey se pěkně rozjel, aby propadl záchvatu úzkosti a strachu ze smrti. Jak řekl, život homosexuála na prahu třicítky opravdu nekončí, i když jeho zenit jakoby ano. Oslava narozenin se proměnila ve frašku a vzájemné osočování. Bylo zde také pěkně zobrazeno, jak Michaelův hetero kamarád odsuzuje Hankyho, který se oženil a založil rodinu, aby zjistil, že ho opravdové a nefalšované štěstí čeká mezi gayi. Nedokázal pochopit, že člověk se homosexuálem rodí. Domnívám se, že film byl skvěle herecky obsazen, Emory se krásně pitvořil a Midnight Cowboy bohudík nepřekonal skvělého J. Voighta. Vikuňový svetřík od Hermés bych si také nechala líbit:-)

Takový Sex ve městě po francouzsku. Názorné příklady, jak na první pohled excelentně fungující vztahy mohou uvnitř zmírat a usychat. Nevím, zda to byl režisérův záměr, ale všechny tři hrdinky ztělesňovaly různé živly (oheň, voda, vítr), stejně tak barvou vlasů. Mnohé jejich názory na život a muže sdílím, dámské dýchánky obvykle o tomto jsou:-) Manžel Florence byl strašný nadutec a mašina hovořící ve frázích, naopak milý byl Mariin manžel. Herci mi nijak neučarovali, ale mělo to styl a eleganci pro Francii tak typickou.

Menší slátaninka, ale kupodivu zajímavá. Vztahy, ze kterých je kdekomu na zvracení nebo rovnou na sebevraždu. Osudy hrdinů si vzájemně se sebou krutě pohrávaly a křížení vztahů bylo někdy na hranici nechutnosti a zešílení. Neseděly mi tam ty dějové linie, kdy kupř. malá Aranka z dětského domova náhodou pracuje za x let na tomtéž místě jako zdravotní sestra. Hodně líto mi bylo O. Vetchého, tak komplikovaná role, která je jako mávnutím proutku smetena z pozemského života. Byl nazýván pomateným idiotem, ale v hlavě to měl v pořádku ze všech nejvíc. Výborně hrál Langmajer, takové pokroucené role mu sedí.

Takový scientologický šprým a to s velkou nadsázkou. Byla mi na tom sympatická logika a neprozřetelnost. M. Douglas hrál víc než dobře, role jakoby mu sedla přímo na tělo. S. Penn byl hodně v pozadí, ale na konci podal mladistvý výkon.