vitocassetta

Cesta k lidskému nitru, jehož středem je spalující touha. Díky maestro Kubrick za váš finální počin a poslední odkaz světu a kinematografii! Opravdu skvělé završení vizionářské filmografie, která inspiruje dodnes a bude mnoho let. Právě v posledním snímku se Stanley věnuje komplexní vztahové psychologii a rozhodl se po dlouhém odkládání adaptovat, jeho oblíbenou, Schnitzlerovu Snovou novelu. Dějová linie je hluboká diagnóza krize manželství a jak už částečně napovídá název, primárně se věnuje snům a jejich dopadům na naše reálné životy. Je sen jen pouhým snem, nebo je to něco, co může vyvolat žárlivost ve vztahu či manželství? Co vše mohou o člověku prozradit sexuální sny? Bere se sexuální představa s jiným člověkem jako nevěra? Učebnicově strukturované melodrama jde ke kořenům vztahových problémů a odhaluje lidské chtíče a zrádné sexuální fantazírování. Nahlíží na představy o cizích lidech v našem sexuálním životě a jak s nimi zápasí důvěra. Noc plná dobrodružství a pronásledování svých sexuálních tužeb, které vrcholí v sexuální posedlost. Frustrace hlavního hrdiny z nenaplněných sexuálních setkání a neúspěšných pokusů “pomstít se“ své ženě za to, že mu odhalila své sexuální představy s jiným mužem. Snem se cítí ponížen a ztrácí kontrolu nad svým manželstvím. Můžeme mu to mít za zlé? Úzkost a pocit zrady je na místě i když se jedná o pouhé sny. Hluboko totiž cítíme, že sny vždy něco naznačují a znamenají, a proto nás tak často děsí. Pokouší se ve svém životě ochutnat zakázané ovoce, ale zjišťuje, že falešné touhy po něčem novém nám nepřináší radost, ale naopak pouhé zklamání. Podobně jako při hledání místa, kde končí duha. Tematizovaná problematika narušení vztahu třetí osobou a naivní pocit, že potřeba flirtu a chtíče po cizích lidech se po závazném vztahu vytrácí. Toto lidské pokušení vůči jiným nezmizí a těmto touhám nemůžeme zabránit v manželství, ani v partnerství. Právě sny mohou odhalovat skryté tužby a sexuální impulsy vůči jiným. Zapomíná se, že nenaplněné touhy a erotické fantazie jsou univerzální a má je každý z nás. I s vědomím toho, že mohou být destruktivní pro naše soužití. Naše touhy totiž nejsou korektní. Po zhlédnutí filmu nastane tajemná omámenost, podobně jako když se probouzíme z hlubokého snu. Jelikož jsou sny téma číslo jedna, nemůžeme zapomenout na snového taťku Freuda. Schnitzler a Freud se navzájem inspirovali a znali se – oba psychologové měli zájem o sexuologii a analýzu snů. Co když se sny mohou teprve proměnit ve skutečnost? Snění a bdění, pravda a lež, realita a fikce se vlévá do jednoho. Kubrick dělá skvělý průnik mezi snovým světem Lynche a světem problémového manželství, kterému se věnoval Bergman. Neskutečných 7 let psaní scénáře a 400 dní natáčení se na Kubrickovi podepsalo. Díky tomuto produkčnímu peklu ale zároveň posedlé vytrvalosti a puntičkářství jsem přesvědčen, že v tomto filmu nic není náhodou a vše má svůj účel. Nic ovšem nemůže být dokonalé, a i přes Kubrickův perfekcionismus nemohl počítat se vším. Třeba se svojí smrtí. Zemřel krátce po představení konečné verze filmu a Warneři museli film dodělat bez jeho přítomnosti. Jelikož je Kubrick známý tím, že své filmy stříhá ještě těsně před premiérou, už se nedozvíme, jestli odevzdaná verze filmu je jeho pravou vizí. Přijde mi ironické, že nejpečlivější filmař všech dob zemře dříve, než stihne dokončit a představit své poslední dílo. Jeho nejosobnější film tlačil na limity a tvůrce překračoval hranice svého režisérského umu. Rakouská televizní verze z roku 1969, která přesně kopíruje novelu, má něco málo přes hodinu a jako film je uspěchaný a fádní. Jako fanouškovi slow cinema se mi více zamlouvá Kubrickova verze, která je adekvátně dlouhá a nemám ani jednu připomínku ke stopáži. Lépe se mohou vyjádřit emoce, vstřebat myšlenky, a to díky přítomným ztuhlým dialogům funguje. Zdlouhavost dodává dramatičnost a intenzitu momentů, kterých je v příběhu plno a musí se jim dát prostor. Děj hypnoticky svádí do děje a vábí na sexuální mystiku, rituály a erotickou záhadnost. Jména, která jsou součástí konce jedné éry filmařiny. Kubrick uzavírá svou práci a zakončuje tak tisíciletí. Z filmu se tak stává další argument, proč byl rok 1999 jeden z nejsilnějších pro kinematografii v historii. Mezi Cruisem a Kidman perfektně funguje sklíčená chemie a domnívám se, že Kubrickovi kývli na film kvůli tomu, že něco podobného ve svém někdejším manželství prožívali. Natočit tento film byla cesta k určité terapii. I přesto, že nemám rád Cruise tak film zachraňuje především skvělá Kidman jak herecky, tak svým šarmem. Spalující touha je film, kde zvuk a obraz nahradily potřebu mluveného dialogu. Opravdu se zde moc nemluví a tento stav mi vyhovuje. Zato každá věta ve scénáři má svoje místo a klade se na ni patřičný důraz. Kubrick používá opět svoji symbolickou paletu barev, díky ní můžeme číst emoce. Film je sužován snovým, mlhavým žárem barevných světel a dělá ze snímku vizuálně podmanivou podívanou. Kubrick použil všechny nástroje k tomu, aby vizualizace působila právě takto mělce. Nemluvě o tom, jak je film obecně scénograficky krásný. Musím ale uznat, že druhé zhlédnutí filmu nebylo tak magické a atraktivní. Film rozhodně netěží z opakovaných zhlédnutí a prvotní vzrušující pocity ustupují. Jelikož film nabízí velké množství interpretací a výkladů, váže na sebe stejné množství konspirací (jako u každého filmu od Kubricka). Byla proto zábava tento film analyzovat a nadinterpretovávat. Očividné jsou i motivy objektivizace žen a narážky na současný přesexualizovaný svět. Ale přece jsme dostali poslední vzkaz od režiséra prostřednictvím závěrečné ikonické scény, která je nejen odpovědí na problém dvou lidí ve filmu, ale i poselstvím pro život nás všech. Protože očistcem z prožitých duchovních otřesů je právě sex.

Titane a jeho provokující vyznění zaručeně potěšil woke culture, a naopak urazil a pohoršil většinu filmových konzerv a akademiků ve světě. Tato typická festivalovka ovládla liberální Cannes a kráčí ve šlépějích progresivní francouzské vlny současnosti, které vládne divoký Gaspar Noé nebo Hélene Cattet. Režisérka měla očividně jasnou představu o tom, co chtěla filmem vyjádřit a zapojila do svého bizarního příběhu Cronenbergovské prvky divnosti. Snímek je mišmaš všech kontroverzních témat, které pálí současnou společnost, tím pádem se dobrovolně vzdal veškeré naděje na tehdejšího Oscara. Titan představuje jakousi neprostupnost, odolnost a uzavřenost. Tyto vlastnosti má společné s hlavní hrdinkou, která má sexuálně blíž ke karoserii než k lidskému tělu. Otevírá téma křehkosti lidského zdraví a jak s ním člověk nakládá za hranice možností. Film má tendenci ukazovat extrémní ubližování si na zdraví. Sebepoškozování našlo novou hranici únosnosti a scéna domácího potratu ve mně vyvolala PTSD z druhého dílu Nymfomanky. Doufám, že se tahle praktika nestane u filmařů trendem. Úchylky, na které jsme v dětství velmi náchylní, se lehce vytváří v naší psychice a táhnou se s námi po celý život. I o tom je Titane. Netypická záliba sexuálního chování vytvořená nešťastnou náhodou v dětství naší hrdinky, se projevuje nepřirozeně velkou láskou k autům a kovům. Tento kontrast mezi typicky maskulinní zálibou a feministickou hrdinkou je skvěle režijně zpracováno a komunikováno divákovi. Hranice mezi tím, co je považováno za maskulinní a feminní je nepřekvapivě velmi vratká a fluidní. Režisérka se prostřednictvím filmu přiznaně vysmívá toxické maskulinitě a odsuzuje ji. Ukrývání své sexuální identity je pro mnohé bolestivé a vyčerpávající. To často ústí k odcizení, jak od rodiny, tak od svého genderu či své pravé sexuality. Dysforická porucha osobnosti je intimním tématem ve společnosti a film ho bezpředsudkovitě otevírá a probourává tabu. Shazuje konzervativní popírače genderu a podporuje sebeidentifikaci. Film je o evoluci. O měnících se názorech ve společnosti a jakým způsobem nahlíží na problematiku genderu, sexuality, fetišů nebo přístupu k technologiím. Proto je důležité být tím, kým chceme být bez ohledu na to, jestli nás přitahují muži, ženy či auta. Ať už je naše úchylka jakákoliv. Ducournau natočila odvážný intimní film o sexualitě a lidském těle, který je předáván brutálním vyprávěním. Typicky feministická hlavní hrdinka je přehnaně agresivní, surová a místy iritující svým chováním. Kombinace těchto velkých témat může působit, že se film snaží být na sílu edgy a novátorský. Ovšem vyvolat tak velký wow efekt v divákovi chce kuráž a tu můžeme vidět i v jiných dílech této nové tváře francouzského filmu.

The battle of filth shall begin! Souboj o status “Filthiest person alive“ vyhrává nejznámější drag queen a transvestita na planetě – Divine! Ze začátku působí Růžoví plameňáci jako učebnicový příklad crazy komedie, ovšem opak je pravdou. Film má překvapivě dokumentární charakter a slouží jako šokující sonda do bizarního vidlákova plného oplzlých postav, které by mohly být součástí panoptika. Cirkusácký nevkus je znát hlavně u kostýmů a celkové výpravě děje. Film pojímá celou škálu žánrových prvků a motivů, od experimentální slátaniny po groteskní porno. A tak to ústí v totální chaos. Herecké výkony jsou na úrovni dramaťáku na základní škole, což vyvolává vtipné momentky. Plameňáci jsou primitivní příběh o nenávisti, ponížení a pomstě. Ovšem tento naturalistický film pravděpodobně naráží na ztrátu soudnosti ve společnosti. Po celý film se setkáváme pouze se zvrhlíky, divnolidmi, úchyláky či psychopaty, kteří prahnou po publicitě. Provokativní film potřebuje provokativní hlavní roli, což již zmiňovaná Divine stoprocentně splňuje. Z očividných důvodů se snímek stal kultovním – má své příznivce a je zmiňovaný dodnes jako nejbizarnější dílo kinematografie. Dopomohly tomu nevyhnutelné zákazy a pobuřující reakce, a tak se jednoduše z filmu stal edgy underground. To byl ovšem zřejmý cíl režiséra a na filmu je znát, že chce rozbít všechna myslitelná tabu v 90 minutách. To přiznává konec konců i sám režisér. Z některých scén se zvedá žaludek (sledovat nalačno!), ty se ovšem prolínají s ulítlým scénářem, který je plný hlášek a originálních nadávek. Lepší prožitek z filmu zaručuje konzumace omamných látek či jiných substancí, protože ve střízlivém stavu je film těžko stravitelný.