Lukoboss

Obrovský emoce hned v úvodu alba! Song o odchodu bráchy, kámoše, člena kapely a nedílné součásti Architects... Je zapsanej i v té nové tvorbě a pravděpodobně vždycky bude, i když ne fyzicky. "When I leave this skin and bone, Beyond my final heartbeat, I'll dismantle piece by piece, And I will know that death is not defeat."

Klípek je ponurej, minimalstickej (víceméně natočenej před zeleným plátnem), ale velice slušně sestříhanej. A jak už jsem komentoval někde před tím, u Architects jde zejména o sdělení a poselství, pokud to tak můžu napsat. "Now the oceans have drained out, Can I come up for air? Cause I've been learning to live without, And I'm fighting with broken bones."

A jak jsme od Architects zvyklí, je potřeba rýt do světovýho dění, který kolikrát není zcela v pořádku. "Seven billion hungry ghosts, Just a parasite killing its host."

První deska zcela bez Toma a jeho kreativity, která stála víceméně za dosavadní tvorbou. Ten odkaz tam je, je to slyšet, je to cítit, je to prostě kurva dobý a troufám si říct, že T/S může být spokojenej. Zároveň se nám představuje novej kytarista (hlavní postava britských Sylosis) J. Middleton. "‘Cos we’re broken, All hope is dead, But we’re coping, Somebody save our souls."

Architects jsou především o živým hraní. Desky jsou výborný, precizní, se super zvukem, to jo, ale je potřeba to fakt vidět a slyšet na vlastní oči a uši. A tak není divu, že hned několik klipů v jejich kariéře jsou vlastně sestřihy ze živáků. Navíc tady v domácím prostředí Brixton Academy v Londýně, kde by si chtěl zahrát snad každej. "Well, what are you waiting for? Aren't you tired of all of the violence inside of you? It's all you know, Gravity, hold on to me."

První singl z desky, kterej nám borci nachystali. Intro s nepravidelným riffem je výborný ukončený pověstným "blah", rukopis je znát. "A match made in heaven, paved the road to hell. We’ve been down this path before. Cold blooded retribution. So fuck your revolution."

Od téhle desky už nic nebylo stejný. Události kolem kapely se jednoznačně promítly do jejich tvorby i osobních (soukromých) životů. A je to jasný, tady není co řešit. "What’s it going to take to get us to stand up? ‘Cause you can see it in their eyes, they don’t give a fuck."

Nejemotivnější záležitost téhle party věnovaná zesnulýmu Tomovi. Na koncertě obvykle při uvedení skladby tečou slzy jak členům kapely, tak fanouškům. Spontánně, upřímně, od srdce... Zdravíme tam nahoru (nebo dolů?)! "A sickness with no remedy, except the ones inside of me. You ever wonder how deep you can sink into nothing at all? Disintegrate, Annihilate me."

Ha, na ČSFD komentovat lyric video je docela neobvyklá věc. A k tomu ta úvodní věta, která se následně promítla i do jejich další tvorby. "God only knows why we were born to burn... BLAH!"

OK, další live sestřih, ale je vidět jasnej posun jak v hudbě, tak i v těch halách, už to nejsou kluby. Pecka, která zní snad na každým jejich koncertě, zároveň otvírák desky. "Grave digger, there's blood on your hands, You built this empire on salt and sand, Not all is fair in love and war, History repeats, we've seen this all before."