manonfire

Misíkové jsou super.

Dokud nepřišly všechny ty trapné pohádky Zdeňka Zelenky, vrcholící úděsným Žitem, měl u mě kredit jako tvůrce skvělých televizních komedií (Brouk v hlavě, Paní Pipperová zasahuje nebo právě Svědkyně.) Postupem času se ale ukázalo jak nedůležitá je v takovém TV formátu role režiséra, pokud máte k dispozici vtipný scénář a nejlepší herce doby (Bohdalová, Preiss, Somr, Postránecký, Němec.) Tohle dílko je sice o Zelenkovi, ale křestním jménem Petr. A pak samozřejmě o naprosto nepřekonatelné Jiřině Bohdalové. Hravé, chytré, vtipné, brilantní, připomínající francouzské konverzačky, jen kapánek stižené politickým akcentem a takovou tou naší "pavlačovou" malostí. 90%

V rámci definice filmu málokdy tolik sedne výraz "Krásný". Existuje několik druhů komedií. Drtivá většina je špatných. Poté je určité procento povedených, obsahujících skvělé hlášky a gagy, jaké má například Dědictví či Marečku, podejte mi pero. U nich se, již dopředu rozesmáni, těšíme na ty nejvypointovanější scénky, ačkoliv je shlédneme třeba po dvacáté. Nakonec je ta nejužší skupinka nezvyklé ušlechtilých mutantů, kde se humor snoubí s poetikou a těžko vyjádřitelným, přesto neoddiskutovatelným uměleckým přesahem. Tam patří Slavnosti sněženek. Spousta diváků nikdy nepochopí, proč se jim ten film tolik líbí. Ti další pro změnu nikdy nepoberou, proč se tolik líbí těm druhým. Člověka napadne termín "Lidová" groteska. Přitom cítí, jak odlišný má tato nálepka nádech, pokud jde o osudy lidiček z Kerska, nebo těch ze Střelských Hoštic. V momentě, kdy umírá Hanzlíkův Leli, samozřejmě ta nejčistší postava celého filmu, nevyhnete se pochybnosti, zda to tak trochu není prvoplánovitě dojemné. Brzy Vám však dojde, jak celý ten slepenec něžně absurdních příběhů tato fatální pasáž zvláštním způsobem obohacuje. A také, jak rádi se vlastně dojímáte. 100%

Nejgeniálnější hudební těleso všech dob. Tečka. A tento dokument poskytuje adekvátní výpověď. 100%

Wow. Dokonce bych si troufal vyslovit, že výběrem herců a dramaturgií Michalkov překonal legendární originál. Samozřejmě, původnímu snímku z roku1957 náleží napříč půlstoletím poděkování za převelice silnou předlohu, na níž stálo za to navázat. Tyhle skvělé konverzačky z jedné místnosti -(je jich tak málo, což?)- mají obrovskou nevýhodu, se kterou však když se popasují, stane se naopak jejich zásadním zvýhodněním. Aby totiž takový film zaujal, musí sáhnout bezpodmínečně po výjimečných hercích, protože s Hollywoodským průměrem si zkrátka nevystačíte. Za druhé musí přijít s až osudovými dialogy, protože nemá po ruce žádnou tu debilní mainstreamovou omáčku ve formě vizuálně lákavého balastu. V podstatě vstupuje na trh s určitým manifestem typu Dogma, aniž by se jím však oháněl. Když se toho ale chopí opravdu kvalitní tvůrci, vznikne skutečně snímek hodný náročnějšího diváka, u něhož se dostává do popředí to, co by mělo povyšovat každý filmový projekt, tedy scénář. Michalkově variaci klasiky se to jednoznačně podařilo. Kostra příběhu je zachována, ale to co mě na tomto rýmejku bavilo nejvíce, byly právě ony osobní zpovědi jednotlivých členů poroty, hluboké leckdy tak, že by je neunesla zpovědnice v kostele. Mimochodem málokterý film je takovou ukázkou fenomenálního dabingu. Je to radost poslouchat, kterak si čeští herci rozebrali jednotlivé charaktery a posloužili jim svým neopakovatelně zabarvenými hlasy. (Preiss, Štěpánek, Kostka...nádhera!) 90%

Cynické, Dojemné, Vynikající, Švédské. Katarině Ewerlof tu scénu vyznání lásky ke svým dětem naprosto věříte. Bizarnost chvíle, kdy dostane falešný Santa nefalšovanou nakládačku si zase parádně užijete. Vůbec je to takovej scénáristickej výkvět všech filmů o "rodinných" sešlostech, kde si všichni tak vzájemně naserou na čelo, až to snad není pro slabší povahy. Oni se zkrátka navzájem opravdu milují i nenávidí, pomlouvají se i utěšují. Ani v jednom případě se však nepřetvařují, jelikož vždy obě protipólné a zdánlivě neslučitelné polohy myslí vážně a upřímně. Ten nejtvrdší sarkasmus se prostě volně a nenásilně přemění v srdečnost, z úst jednoho člověka a během jednoho jediného večera. Hostitelku Saru, kterou vlastně všichni považují za kurvu (přes spodek, nikoliv vršek) ve skutečnosti svým způsobem všichni dodnes milují a berou tak trochu jako panenku Marii, která holt měla píču lumpa. Fakt je to tak dobré, až mě děsí, že tomu spíchla scénář ženská, jejichž opusy já zpravidla těžce nesnáším. Před Monicou Rolfner musím naopak smeknout klobouk. Sakra, jak to, že tak šikovnej scénárista nedostal další džob? Jak je to možné, když spousta naprostejch dementů typu Magnuska a vlastně většiny všech "tvůrců" hází na trh minimálně jednu sračku ročně. Co na tom, že borec udá filmařům pět filmů, z nichž ani jeden není v červenejch číslech, když se halt uměl vprcat do tý správný mezery na trhu. Tohle je ale jinej případ. Vyjímečnej filmovej projekt, který určitě není jen další povedenou vánoční komedií, nýbrž opravdovou poctou vtipného dialogu, smutné veselosti, sexuální shovívavosti i frustrace a spousty dalších podnětů k zamyšlení, z nichž se dá s trochou snahy přehlédnout i ten jedinej opravdu trapnej (pochopitelně ten o multi-kulti) 90%

Pokud dnes v televizní tvorbě najdeme napříč republikou špičkové komediální herce v počtu prstů jedné ruky, tak Chalupáři jsou jasným důkazem, že v tomto směru bejvávalo nesrovnatelně líp. Opravdu nestojím o návrat komunismu, nicméně faktem zůstává, že herci byli tehdy prostě jiná liga. Lhostejno, jestli šlo o role hlavní, vedlejší, či zcela epizodní, drtivá většina partů byla obsazena naprosto dokonale a nezapomenutelně. Krom naprosto geniální studie dobrosrdečného-cholerika Sováka a mistra diplomatické provokace Kemra, byla radost koukat též na ultrasangvinického sympoše Větrovce, velmistra romantického polibku Moučku, lišku podšitou Bohdalovou, taxi-šíbra Vinkláře, už zase vypečeného lakotníka Beyvla, bodrost samu Hlinomaze, odháčkované kačátko Vránovou či maestra cizelérského cigošství Lackoviče. Skoro v každém díle se našla nějaká kultovní hláška a nejlepší pak pocházely z neskutečně vypilovaného suchého přednesu Jiří Sováka. A i když to někteří neradi slyší, tak ano, tohle byl skvělý příklad špičkové zábavy, lidové a zároveň lidské. Dnes je člověku z termínu lidová zábava už dopředu špatně. Dříve k tomu nebyl důvod, chytili jí totiž do rukou mnohem schopnější tvůrci, kteří přitom dostali sakra okleštěný okruh témat, ze kterých jim bylo dovoleno si utahovat. Nejlepší hlášky: "Držte si toho ohaře, ať vám s ním neuletí kos!" "Není nad flašinet." "Pohádka o Honzovi, který usnul princezně na stole." "Všechny geniální myšlenky jsou jednoduchý." "Aspoň vidíš, jaký to je." "Byl jsi nejblíž, ale něco tomu chybí." "Kdo mě asi bude odvazovat?" "Já si asi tak budu kupovat slepačinku." "Ono to vůbec bude chtít celý přelakovat." 90%

Absolutně skvělý díl, plný těch nejlepších hlášek. (Jéje, tady strejda. Zrovna předevčírem mi jednu vyprávěl, jak Honza usnul princezně na stole, no.)---(Pištovi někdo ukradol kolobežku!..Aspoň víš, jaký to je.)---(A tyhle ostatní říkáš, že už jsou jedlý, Miluško?)...Plus to nejlepší na závěr: (Jednoduše, tadyhle od předsedy jsem věděl, že má padesát strakáčů. Spočítal jsem je a bylo jich jednapadesát. Všechny geniální myšlenky jsou jednoduchý." To podání pana Sováka, zakončené sebevědomým pohledem do kamery, mě vždycky roznese. Geniální komediální výstup. 100%

Top 5. Kriminalisticky jednoznačně nejlepší a nejdrsnější díl. Špičková detektivka a poslední zářez za plnej počet. Salačova hláška: "Á vida Trosky! No, to byl tenkrát vejšlap!" :) mě baví dodnes. 90%

Další top 5 počin. Reálná předloha dílu je těžká úchylárna, Pilčík byl fakt jinčí. Tak daleko jít filmaři nemohli, přesto se jim podařila jedna z nejtemnějších atmošek. Světlo na šumavských blatech skutečně nesvítilo ke světlé budoucnosti. Tam by pes Baskervillský strachy ani nepáchl. 90%