stub

Příběh skupiny japonských námořníků, kteří v červnu 1944 uvíznou na zapadlém ostrově, kde nakonec stráví sedm let. Postupný rozklad pravidel a hierarchie je umocněn přítomností ženy, hloupou ztrátou autority velícího důstojníka a přítomností dvou pistolí. Pokud toto téma vyjde z pera tak zajímavého filmařského fenoménu, jakým Josef von Sternberg bezesporu je, byla má očekávání poměrně vysoká, přesto však nezůstala nenaplněná a předposlední režisérův snímek jsem si náležitě vychutnal. Pseudodokumentární styl umocněný vypravěčem (kterým je sám JvS) navozuje nečekanou autenticitu a syrovost, dokonce ani není zřejmá žádná potíž s vedením asijských herců, což bývá u euroamerických režisérů dost zásadní problém.

S oficiálním textem distributora lze +- souhlasit, ovšem že by film "..ukazoval sex jako jeden z prostředků kontroly uvnitř politických organizací..", jsem si skutečně nevšiml;). Jinak zde ale vše podstatné padlo a k tématu filmu se lze těžko vyjádřit - Wakamatsuovi "hrdinové" nejsou z kategorie "chci být jako on";)). Musím však, stejně jako dokktor, vyzdvihnout dokonalý jazzový soundtrack (byť free jazz nepatří mezi mé oblíbené subžánry).

Po prohrané 2. sv. v. přichází šlechtická rodina o svůj majetek i vliv, s čímž se její jednotliví členové vyrovnávají každý po svém. Než však o svou vilu (a další pilíře svého jmění) přijdou, má proběhnout ještě poslední tradiční bál, který chce otec rodiny využít jako příležitost k poněkud naivnímu řešení situace. Ústřední postavou je mladší dcera Atsuko (snad největší hvězda jap. filmu - půvabná Setsuko Hara), jenž se oproti zbytku rodiny drží pevně na zemi a představuje základní hybnou sílu při přijímání nové situace. Jednotliví aktéři mají samozřejmě své příběhy a svá nevyřešená životní dilemata, která dosáhnou kritického bodu právě této noci. Vedle Setsuko exceluje především Masayuki Mori jako její bratr; zajímavé je obsazení Taijiho Tonoyamy do role majordoma - řekl bych, že v našich končinách jde o nejstarší film s jeho účastí. Mám silné pnutí dát plný počet. Scénář: Kaneto Shindo; režie: Kozaburo Yoshimura

Dost možná nejstarší Suzukiho dílko, se kterým jsem měl tu čest. Zkušený yakuza se vrátí z vězení a chce zpeněžit diamanty, kvůli kterým se tam dostal (ve prospěch přítele, jenž byl při oné akci zmrzačen). Samozřejmě však není jediný, kdo o ně má zájem.. Skvělá gangsterka plná nápadů a výrazné stylizace, které navíc dokonale sluší černobílá. Suzuki je ve své lize úkazem - jeho filmy jsou plné obsahově nosných myšlenek, ale nestojí na nich, mohou bez potíží existovat i bez jejich přítomnosti (zde třeba trefné otírání se o archetyp "znuděné kuře";)). Trošku podezírám Masahira Shinodu, že zde našel inspiraci pro svou o několik let mladší (a rovněž vynikající) Pale Flower. K hereckým představitelům nelze mít výhrady, snad jen hlavní hrdina je zlehka prkenný.

Velmi půvabný film odehrávající se v prostředí horských lázní. Úvodní scéna, kdy dva slepí maséři jdou po cestě a debatují o tom, jak je pěkně a v jakém ročním období mají krajinu nejraději:), je úchvatná, v podobně malebném duchu se pak nese celý snímek. Dějově to nijak nabité není, utahané však rovněž ne, naopak - je téměř neuvěřitelné, jak film s takto "civilním" dějem rychle uteče, bez jediného uzívaného místa. Velmi solidní ****. Btw v roli jednoho z masérů se objeví Shinichi Himori, známý rovněž z poválečných filmů Akiry Kurosawy (Žít, Skandál)

Pořád dokola, po počáteční euforii přichází postupně klišé, stereotyp a nuda. První viděný díl *****, druhý ****, třetí *** a posléze již všechny ostatní oscilují někde kousek nad dvěma hvězdami. Obávám se, že bez oživujících prvků jde o formát, který stárně až příliš rychle.

Historicky dost nepřesné, s přestřelkami jak z počítačové hry, nicméně potěšilo mě, jak Geislerka vzorově vystřihla rozborku. S takovými se nemusíme bát nikoho. Ani Rusa ne!

Filmografie Hiroshi Teshigahary není příliš obsáhlá - po smrti otce Sofu Teshigahary se musel začít starat o jeho kulturní institut, navíc se věnoval i jiným formám uměleckého vyjádření - přesto však obsahuje hned několik děl, která považuji za klíčová v rámci celé historie filmu (Písečná žena, Tvář toho druhého...). Značnou část jeho produkce však tvořily také právě portréty různých osobností, z nichž právě tento, o legendě katalánské, španělské i světové architektury, je nejrozsáhlejší a asi i nejznámější. Za celou ca hodinu a čtvrt padne max. 5 vět, jinak jde o čisté vizuální orgie - Teshigaharův filmařský um skvěle vyniká, pokud člověk vzápětí sleduje dokumenty, jenž jsou na druhém nosiči jako příloha (způsob zachycení jednotlivých staveb a různých detailů se se sterilními kamerami např. BBC vůbec nedá srovnávat). Za zmínku rozhodně stojí alespoň dva z několika dvd bonusů - jednak záznam z instalace uměleckých skulptur Hiroshiho otce (jehož tvorba v lecčems přpomíná právě Gaudího styl), druhak původní filmový materiál, sesbíraný při první cestě (syna i otce) do Španělska, kde se dočkáme, byť na moment, třeba i Salvadora Dalího...

Psychologické pseudohistorické drama s prvky kaidanu, jehož ústředním tématem je mýtus a jeho potenciální síla. Dočkáme se yoshidovsky neotřelé práce s filmovým časem, jinak jde však o dílo pro režiséra značně netypické. Potěší přítomnost Rentara Mikuniho, špičkového veterána japonského filmu. Pokud jde o děj, nastíním jen, že se příběh odehrává v prostředí kraje, kde rod místních pánů sídlí v horách a tradice mu zakazuje, kvůli (údajnému) prokletí, scházet do vesnice. Jednoho dne však do rodiny přibude Onimaru...

Jedna cesta autobusem plná příběhů. Pod naivně stylizovanou kulisou se skrývá trefná psychologická i sociální exkurze do předválečného Japonska. Hiroshi Shimizu je režisér, kterému začínám přicházet výrazně na chuť, vážná témata nastiňuje s neuvěřitelnou lehkostí a malebností, neobyčejná atmosféra jeho obyčejných příběhů má schopnost vnímavého diváka zcela pohltit.