Andrrew

Proklínám své náctileté já, jež až na pár časem prověřených klasik (Twin Peaks, Black Books, The Simpsons) přehlíželo téměř veškerou seriálovou tvorbu s troufalým a bláhovým předsudkem, že vše co má více než tři série v rozumném rozmezí jednotlivých dílů je pravděpodobně zbytečně natahovaná, sebevykrádající slátanina, do které se nevyplatí investovat čas. Ne že bych se nesetkal se seriály onoho typu a posléze nelitoval, že jsem se nechal zlákat, naštěstí však existují projekty jako Mr. Robot, které mě důsledně a se vší parádou přesvědčují o tom, že to rozhodně není pravidlem a svou stopáž bezezbytku obhajují. Jediná série, která z mého pohledu není co do kvality celku úplně konzistentní, je druhá. Všechny ostatní jsou absolutně brilantní, přičemž první série v čele s první epizodou je asi nejvíce strhujícím seriálovým počinem, který jsem kdy viděl. Esmailova aktualizovaná seriálová verze Fight Clubu, zasazená do současného stavu věcí, obohacená o technické a technologické výdobytky moderní civilizace, přináší nové, v mnoha ohledech problematičtější výzvy (informační technologie a všechny její stinné stránky, ekoterorismus, finanční destabilizace trhu atd.), aniž by se zbavila těch, které tematizovali Palahniuk s Fincherem (korporátní struktury, konzumerismus a celková vyprázdněnost západního stylu života). Střídání žánrů a nálad (nejnápadnější v poslední sérii), nespočet kulturních referencí, naprosto vypiplaná formální stránka (precizní kompozice, kamerové úhly, jenž bezpochyby vydaly na desítky analýz, soundtrack, který se zaryje hluboko pod kůži), pravidelné, chytře načasované probourávání čtvrté stěny navozující pocit, že jste jednou z mnoha osobností osídlujících Eliotovu těkající schizofrenickou mysl, a v neposlední řadě úloha nespolehlivého vypravěče, pomocí kterého tvůrci scénáře tolikrát zamíchají kartami, že máte neustále tendenci zpochybňovat a přehodnocovat vše co jste viděli, a to až do samého konce. Troufám si říct, že Esmail svému proklamovanému cíli zachytit současnost ve veškeré její komplikovanosti, mnohovrstevnatosti a zvrácenosti dostál a stvořil spolu se zbytkem svého týmu brilantní svědectví. “This is the wolrd we live in. People relying on each other’s mistakes to manipulate one another and use one another, even relate to one another. A warm, messy circle of humanity.“

Atlanta, seriálový debut všestranně nadaného umělce Donalnda Glovera, je odvážný a v mnoha ohledech velice pozoruhodný počin, pro který v současné audiovizi nenacházím srovnání. Dosud jsem se nesetkal se seriálem, který by mi dokázal zprostředkovat tak intenzivní psychickou, neřkuli fyzickou, zkušenost. Tolik příkoří, nenávisti a nespravedlnosti, se kterými se všechny ústřední postavy (Earn, Van, Alfred, Darius) na denní bázi potýkají aby člověk pohledal. Jakýkoliv úspěch, ať už jde o rozjetou uměleckou kariéru, finanční zabezpečení nebo vyšší společenskou pozici, je vykoupený ztrátou soukromí, příživnictvím ze stran fanoušků a přátel nebo popřením své vlastní (kulturní) identity. Fikční svět, který postavy obývají, se z jejich perspektivy jeví jako surrealný, absurdní, v mnoha ohledech naprosto vymknutý logickým a morálním principům. Ona surreálnost a absurdnost daného fikčního světa (jenž je povětšinou zobrazován realisticky, pomineme-li záměrné stylistické hříčky typu neviditelný automobil, afroamerický Justin Bieber apod.) pramení ze společenských podmínek, ve kterých jsou postavy nuceny žít. Každodenní systémové omezování, všudypřítomný rasismus, násilná apropriace afroamerické kultury, to vše je součástí každodenní reality jednotlivých postav, nemluvě o tom, že jsou jejich životy už od narození poznamenány traumatickou historií jejich předků (“Where are your ancestors from? Congo? Ivory Coast? South-eastern Bantu region?“ – “I Don’t know…This spooky thing called “slavery“ happened, and my entire ethnical identity was erased, so…“). Situace naprosto všední, ať už jde o návštěvu restaurace, baru nebo kina, se v rámci daného fikčního světa mohou v mžiku změnit v situace extrémní, mnohdy i život ohrožující. Všechny tyto okolnosti nezbytně ovlivňují jednání hlavních postav, které se pokouší najít si z tohoto absurdního životního kolotoče cestu ven. Velkou předností celého seriálu je, že se neuchyluje k stereotypním a zjednodušeným pohledům na konkrétní témata, kterými se zaobírá, a zároveň se nebojí nahlédnout ona témata i z druhé strany. Ne vždy jsou postavy afroamerického původu v roli oběti, mnohdy svého původu zneužívají pro svůj vlastní prospěch, a to nejen na úkor privilegovaných, ale i svých vlastních lidí (nejlépe patrné v epizodách: S01E09 – Den černé nezávislosti, S03E06 – Bílá móda). Najdou se i epizody, kdy se perspektiva kompletně otočí a dennodenní příkoří, diskriminaci a pocit ztráty pevné půdy pod nohama zakusí bílý muž (S03E04 – Velká odplata, S0304 – Běloch, co ze sebe dělá černocha). Struktura celého seriálu je spíše volná – epizody, ve kterých sledujeme osudy hlavních postav občas střídají epizody alegorické, rozvíjející ústřední témata a motivy (S02E01 – Tři pohlavky, S04E08 – Trdlo, co sedělo u dveří). Žánrová paleta je opravdu pestrá, komediální epizody s absurdním či sociálně-kritickým podtónem (kterých je valná většina) střídají epizody čistě komediální (S02E05 – Holičství), případně epizody s prvky folkového (S02E04 – Helen) či bytového (S02E06 – Teddy Perkins) horroru. Formální stránka je precizní a mnohdy velmi nápaditá (od obrazových kompozic až po soundtrack). Jediná věc, na kterou jsem si za celou dobu sledování nezvykl a které nepřikládám žádný stylotvorný význam jsou black-screen střihy/předěly, které se objevují téměř v každé epizodě a které vnímám jako formální kličku, zjednodušení, jak propojit jednotlivé scény a zachovat alespoň určitou kontinuitu vyprávění. Myslím, že Glover svůj záměr: “The thesis behind the show was to make people feel black. I want them to really experience racism, to really feel what it’s like to be black in America“ naplnil bezezbytku. Atlanta je vskutku bezútěšnou výpovědí o současném vztahu americké společnosti vůči valné většině občanů afroamerického původů. Seriál bych doporučil zejména těm, kteří mají tendenci tuto skutečnost neustálé zpochybňovat, zjednodušovat nebo snad úplně převracet. Škoda jen, že se do jejich konformní, zkreslené a pohodlné bubliny pravděpodobně nikdy nedostane.