DonPedro

Může být něco lepšího než film s postavou, které MUSÍTE držet palce ? Může - film, kde jsou takové postavy tři.

Stává se to zřídka, ale s železnou pravidelností. Příčiny jsou různé, postup vždy stejný. Kolem dvacáté minuty se objeví první vlna nenávisti k autorovi, jeho produktu a filmařině obecně, která postupně narůstá až do závěrečných titulků. Takovou emocionální bombu může odpálit jen osobitý film talentovaného autora, takže Hopkins se usazuje ve vybrané společnosti Egoyana, Wertműllerové, Ferrary, … kteří už podobný zářez na mé pažbě mají. Spokojené ohlasy ostatních naprosto respektuji i když nechápu – a kdyby někoho zajímalo, za co je ta jedna hvězda, tak za invenci – ta snímku rozhodně nechybí.

Co s tebou Solomone? V hlavě toho moc nemáš. V intru jsi za tvrďáka a když se pak máš vypořádat s půlkou pekla, vlastní rodinou a Markem Vašutem navrch, tak řešíš, jestli jsi řezník nebo pacifista – to není hloubka postavy, to je otrava. S mečem ti to asi moc nejde, když skoro každá scéna, kdy ho máš v ruce, končí střihem po prvním švihu. Co takhle sekera? Mám podezření, že tou jsi film sestříhal – pořád jsem si musel kontrolovat, jestli mi placka nepřeskočila o pár minut dopředu. Vrať se ve stejném čase na stejné místo – ale v lepší formě, tady jsi kromě několika světlých chvilek za patetického nekňubu.

Nejen že to je celé spíchnuté ze záplat, ani není poznat jestli to měly být kalhoty nebo sukně.

Křesťanská agitka navlečená do helem a chráničů, která každého, kde se neveze na stejné vlně jako autoři, prožene záchvaty trapnosti nebo smíchu při každém "osudovém" breakpointu. Jenže - mimo realitu jsou všechny týmové filozofie a motivační proslovy, které udělají z bandy lazarů vítězný tým - a je jedno jestli jsou naražené na lásku k Bohu, škole, městu nebo quarterbackovi.

Mizerní filmaři natočili film o mizerných dokumentaristech, kteří točí film o mizerném soukromém detektivovi...Bez úhony skousnou pouze skalní fanoušci Miguela Ferrera.

Ruská basa a Ringo Lam je prima kombinace, jenže Jean-Claude se ani po dvaceti letech před kamerou nenaučil zahrát, že dostal ránu - a ve filmu kde jich nakonec víc koupí než rozdá z jeho wrestlingové manýry bolí oči.

Čtyřmi scénáristy, dvěma režiséry a pocitem svobody odkojený film, který už v roce 1990 nebyl dvakrát čerstvý nám ještě trochu zezelenal a pochyby Michala Pavlíčka zda se Pražskému výběru podaří překročit vlastní stín se naplnily beze zbytku. Zůstalo jen zdravé jádro – kromě hudby i chvályhodná otevřenost v popisu všech těch válek, které mezi muzikanty vypuknou vždycky, když to zrovna neklape.

Lowrymu se některé postavy tak povedly, až se zdá, že jejich potenciálu neumí využít beze zbytku - s výjimkou závěru třinácté epizody, kdy rozpoutá skutečný armageddon. A pokud bude Oliver Platt válcovat všechno kolem sebe takovým stylem, jako v první sérii, nezbude autorům, než celý seriál přejmenovat na "Tupp" a z doktora Huffstodta udělat jen přihrávače.

Stará dobrá ruční práce – jak před kamerou, tak za ní. Těžko říct, jaké konkrétní výhrady má Rob Roy k inscenování loupeže, takže jen pro pořádek: pečlivý Mann si k natáčení přizval technické poradce z obou stran barikády, do svého filmu je nakonec i obsadil - a aby mu dodal šťávu, vyměnil oběma družstvům dresy. Bývalý zloděj John Santucci dostal výraznější roli, ozdoba policejního sboru Dennis Farina zase nastartoval zářivější hereckou kariéru. Jen Tangerine Dream při psaní hudby neměli Mannův cit pro detail...