vaja

Jeden z filmů, který dokáže vyvolat takovou atmosféru, že si řeknete: Sakra, v tom baru chci s nima taky být! Začouzené hudební kluby, kde jsou lidi naladění na stejnou vlnu a chtějí si užívat, vztahy, krásná hudba... Spike prostě umí. Ou jéé...

Suché hlášky, omleté vtipy, zvláštní - až rozporuplné - výkony neherců... Hodně ohrané, ale tady to nějak funguje! Já jsem se bavila.

Nekonfliktní, ničím nevybočující, klidný, neohromující, a já nevím co ještě... Normální a trochu zívací film.

Necelé dvě hodiny sledovat sebedestruktivní počínání dvou feťáků se dá vydržet. Ale necelé dvě hodiny poslouchat uječenou Nancy, jejíž hlas se podobal umrčenému a rozmazlenému spratkovi, bylo moc i na mě. To se pak není čemu divit, že Sid v podání Gary Oldmana (btw jeho herectví tady klobuk dolů!) jednal tak, jak jednal... Nicméně, film, který si vezme za úkol zobrazit drsné punkové prostředí let sedmdesátých, a přitom nemá vůbec "koule", to je chyba naprosto fatální!

Na jedné straně povedená taneční čísla, v čele se závěrečným defilé ve zlatých oblečcích. Na straně druhé téměř nulový děj a brutálně kýčovité songy s tak uječenými výškami, že jsem během těchto sekvencí musela ztlumit zvuk. K tomu skoro neměnné prostředí a nevýrazní herci (Michael Douglas - světlá výjimka, jako jediný nezpíval, což bylo paradoxně jenom dobře!). Pro mě ohromně klíšovitý muzikál.

Atmosféru má Rude Boy bezvadnou. Na songy z nejrůznějších koncertů The Clash se taky dobře dívá. Ale jinak se tady vůbec nic neděje. Vlastně ano - máme možnost vidět každodenní život jednoho anglického ztroskotance, čili chlast, kocovina a pindy o ničem.

Hudební dokument se sice malou vypovídací hodnotou, ale o to větší autenticitou a atmosférou. Roxy klub, to byla kolébka mnoha slavných punk rockových skupin. A tedy vidět maníky ze Sex Pistols, Siouxsie nebo třeba The Clash ve svých začátcích je docela zážitek. Právě díky tomu je Punk Rock Movie jedinečným přínosem. Ale asi jen pro hudební nadšence, protože ostatní určitě nebude bavit sledovat v podstatě jen úryvky z koncertů. A ojedinělé záběry na feťáky, píchající si heroin na záchodech nebo policejní "zátah" na výlohu obchodu s punkovým oblečením jejich názor zcela jistě nezmění...

Úlet, bizarnost, kalhotky, transvestismus, fetišismus a další úchylky - slova, která nejvíc charakterizují tento netradiční muzikál. Glam rock ve své nejdekadentnější podobě. Nezapomenutelná role pro Tima Curryho aneb My tančíme, vy tančíte. Strhne vás to, pokud se necháte...

Nedokážu si představit jinou vhodnější dobu pro vznik tohoto muzikálu, než sedmdesátá léta. To "hipísácké" nadšení a zároveň pohoda s lehkostí doslova sálá z každého záběru. Samotný příběh je přednesen přirozeně bez jakékoliv křeče, která se při zpracování takovéto tematiky vyloženě nabízí. Jednotlivé songy jsou jasně definovatelné, silné, ale přitom žádný z nich příliš nevybočuje. Dohromady vytvářejí harmonický celek. Jesus Christ Superstar je důkaz, že spojení rocku s čímkoli funguje (alespoň u mě) na výbornou.

Za vším hledej psa... Všichni si vyzpěvují do kroku, barevný fantazijní svět kam až kamera (a instalace kulis v interiéru) dosáhne a (skoro)závěrečná scéna s velkým Ozem DJem, který roztáčí svůj mixážní pult a mačká čudlíky. Nemůžu se ubránit dojmu, že tvůrci pravděpodobně požili při tvorbě scénáře nemalé množství psychotropních látek. Proč by použili zrovna Smaragdové království...? Jinak věřím, že děti musí u Čaroděje zírat s pusou dokořán...