vaja

Pokrevní bratři na mě působí jako by se celý, zhruba 200 dílový příběh nějaké telenovely smrskl do 90 minut a vyzdvihly se tam ty největší klišé. Takhle si představuju céčkové filmy. Prostě, zpracování snímku je na úrovni začínajícího studenta filmové školy, herecké výkony jsou znepokojivé. O rvačkách a střílečkách snad nemá cenu se ani zmiňovat, protože když útočník šermuje rukama ve vzduchu a napadený má hodně pozdní reflexy, tím pádem mlácení ztratí svoje kouzlo, je to spíš k breku.

Až budu chtít někoho uspat, pustím mu Last Days. Tak nehorázně dlouhé záběry vyloženě o ničem zdolají i ty nejotrlejší. Jaká vnitřní posedlost? Jaké ničení? Kde? To všechno je spláchnuto pomalu plynoucí dějovou nudou, která se s přibývajícími minutami stává víc a víc na nervy lezoucí. Koho baví hledět na tříminutovou bezeslovnou přípravu snídaně, která sestává z "kornflejků" zalitých mlékem? Nicméně, musím pochválit Michaela Pitta - poprvé jsem ho viděla vytvořit víc jak dva různé výrazy v obličeji! A stejně, pustit si Venus In Furs na dojezdové party je velká dekadence...

Nebudu se tady zabývat souzením, jestli je v Posledním polibku Zach Braff (a jeho kámoši) posera nebo zodpovědný borec. At´ už si myslím cokoliv, musím uznat, že se film opravdu povedl. Od zajímavé kamery, přes skvělé výkony herců, až po smysluplný a hlavně realistický scénář, obsahující uveřitelné dialogy. To se dneska moc nevidí... Celou dobu jsem byla přesvědčená o plném počtu, ale závěr mě lehce naštval - Braffovy psí oči, společně s předložkovým káním celý snímek degradovaly o stupeň níž. A taky by neškodilo trochu invence v hudebním podkresu. Profesionální plačky Coldplay jsou už docela nuda.

P.S., I Love You bych přirovnala k půlkilovému balení gumových medvídků. Na začatku jsou moc dobří, sladcí, chutní, prostě bezva. Postupem času si uvědomím, že už bych s nima mohla přestat. Já ale skončit nemůžu, protože jsem rozjetá, a tak pokračuju v konzumaci. Úplně na konci, když sním celý pytel, je mi fest šoufl a medvědy nechci v nejbližší době ani vidět. S naskakujícíma závěrečnýma titulkama jsem měla chuť vykompenzovat si přeslazenost Rambem nebo Terminátorem...

Hudební dokument se sice malou vypovídací hodnotou, ale o to větší autenticitou a atmosférou. Roxy klub, to byla kolébka mnoha slavných punk rockových skupin. A tedy vidět maníky ze Sex Pistols, Siouxsie nebo třeba The Clash ve svých začátcích je docela zážitek. Právě díky tomu je Punk Rock Movie jedinečným přínosem. Ale asi jen pro hudební nadšence, protože ostatní určitě nebude bavit sledovat v podstatě jen úryvky z koncertů. A ojedinělé záběry na feťáky, píchající si heroin na záchodech nebo policejní "zátah" na výlohu obchodu s punkovým oblečením jejich názor zcela jistě nezmění...

I když je pravda, že hraný (populárně - naučný) dokument je přístupnější širším masám lidí, já upřednostňuji fakta. Příjde mi totiž zbytečné vynakládat takové "úsilí" na jedinou historickou epizodu a přitom nebýt seznámen s ostatními událostmi daného období... Navíc, pro zainteresované publikum takto pojaté dílo nepřinese žádné nové informace, jelikož se podřizuje většinovému nevědění, a tudíž podává jen to nejnutnější. Nicméně uznávám, že BBC si s Pyramid vyhrálo. Ať už se jedná o počítačové zpracování, kostýmy či prostředí. Pro egyptologické začátečníky výborný matroš.

Po letech tápání se Guy v RockNRolle opět našel. Znovu tady ožívá anglické podsvětí a nechybí ani kultovní hlášky. Výběr herců je naprosto bezchybný. Karel Roden překvapil velkou rolí. Gerald Butler do hlavní úlohy perfektně zapadl. Hudba je geniální - zazní jak staré, tak poměrně nové hity v čele s The Hives nebo The Clash. RockNRolla se sice legendám Snatch a Lock, Stock And Two Smoking Barrels jenom přibližuje, ale nezbývá mi, než pouze šťastně konstatovat: Guyi, vítej zpět!

Úlet, bizarnost, kalhotky, transvestismus, fetišismus a další úchylky - slova, která nejvíc charakterizují tento netradiční muzikál. Glam rock ve své nejdekadentnější podobě. Nezapomenutelná role pro Tima Curryho aneb My tančíme, vy tančíte. Strhne vás to, pokud se necháte...

Rozdíl mezi bytím na Roskilde a ... (zde dosadit jakýkoliv jiný hudební festival)? Opověď: Žádný! Na kapelách ani množství lidí nezáleží. Kdo chce pařit, stojí v prvních řadách. Kdo chce dělat bordel, jde v létě shánět větve na vánoční stromek. Kdo chce přežít, přeleze plot.

Atmosféru má Rude Boy bezvadnou. Na songy z nejrůznějších koncertů The Clash se taky dobře dívá. Ale jinak se tady vůbec nic neděje. Vlastně ano - máme možnost vidět každodenní život jednoho anglického ztroskotance, čili chlast, kocovina a pindy o ničem.