Lapacka

Tenhle film tak trochu předchází Americkou krásu, ovšem s tím rozdílem, že tady hlavní hrdina bojuje za svoji firmu a za "své lidi" v ní, i za cenu připravovaného pojišťovacího podvodu. V Americké kráse už hlavnímu hrdinovi "nic nepatří", nestojí o nic, jen chce žít po svém. Jack Lemmon v hlavní roli je velice dobrý, stejně jako ozvuky doby, válka ve Vietnamu a nepochopení nové generace pro politiku. Změny, kdy židovského uprchlíka ve Harryho firmě se snaží vytlačit mladý Mexičan. Nejdůležitejěí je tam ta linka otázek, jak Harry bloudí mezi realitou a vzpomínkami a představami o světě, v jakém by chtěl žít - svět klidné práce, baseballu a jazzu. Přitom se pohybuje ve světě hádek, tlaku peněz, vzájemného skoro vydírání. Celkem dobrý film, melancholie odvrácené strany 60. let.

Americký příběh - vlastně neamerický, jelikož ukazuje svět, jaký je potom, po tom, co se profesionální sportovec ocitá za vrcholem svých sil. Randy "The Ram" Robinson v podání skvělého Mickey Rourka dál žije svůj sen, ještě dvacet let po svém nejlepším zápase stále navléká třpitivý dres wrestlera a nastupuje do arény, ale realita jeho života je už někde jinde, fyzicky nestačí a najednou se probouzí, po infarktu, v nemocnici. Ocitá se v situaci, kdy zkouší "slepit" běžný, občanský život, který by se dal žít mimo "tour", mimo svět pozlátka, který by nebyl exhibicí pro diváky. Jenže se mu to při veškerém úsilí nedaří. Na chvíli se sblíží s dcerou, pokouší se vyjádřit své city přítelkyni ze strip-baru, svobodné matce dvou dětí. Zkouší obyčejně pracovat. Scénář tady postupuje nemilosrdně, spěje k předem danému konci. Autoři filmu tím říkají: nemůže být jenom tohle, člověk nemůže žít jenom z téhle umělé slávy, z tohoto pseudopozlátka. V životě wrestlera Robinsona převážil ten vnější svět a pak najednou, když došly síly, nedokázal se ze svého sna probudit, postavit se na vlastní nohy a přežít v běžné realitě. Tohle je možná něco hlubšího, jakési varování, otázka položená celé jedné zemi a civilizaci. Pěkný film, pěkná alegorie, příběh, který zapůsobí.

Ve filmu je určitě pěkně podaný kontrast prostor v zemích, kde se odehrává. Krajiny v USA, tj. v okolí New Yorku, tady mají velkou otevřenost, města jsou moderní, lehce průjezdná, plná reklam, jakési moderní energie. Ve druhé části filmu, kde hlavní hrdina s dítětem odletí do Evropy, je vidět stísněnější prostor měst, jako je Amsterodam, Essen, Wuppertall - kde mě tedy zvlášť zaujal pohled na tu vysutou železniční dráhu nad ulicemi. Film je o spisovateli, který hledá příběh, ten si ale nevymyslí, je mu dáno ho na cestě prožít. Hledání příbuzných té osmileté holky je vlastně zviditelněním vzpomínání, jako procesu, se kterým se potýká každý vypravěč. A tak jak bloudí tito dva nepravděpodobní hrdinové po Německu, bloudí člověk kolikrát po paměti své vlastní, když o něčem přemýšlí, s tím, že jeho paměť je kolikrát stejně a podobně nevyzpytatelná, jao ta osmiletá holka, když neodlišuje vzpomínky od světa fantazie. Celkem zajímavý film, pro mě srozumitelnější, než třeba následující Falešný pohyb a méně strojený, než V běhu času. Celkově prostší příběh. Ačkoliv V běhu času mi přišel dobrý zase kvůli jiným věcem, kvůli tomu bloudění u hranic mezi Západem a Sověty.

Film, který má svoji atmosféru a odpovídá obsahem době vzniku. Dokonce bych řekl, že ji překračuje a to ve smyslu, kterého si autoři ostatních komentářů zatím příliš nevšimli. Totiž vyvolává otázku hranic kam až může poliejní vyšetřování jít a metod, které může vyšetřovatel použít. Dá se říct, že to soudruh vyšetřovatel poněkud "přehnal", když mu skupinka podezřelých po psychickém nátlaku z jeho strany takto zareaguje a dojde k další vraždě. Tímhle film odkazuje na bezpráví a všemocnost policejních složek, které u nás panovaly za socialismu. Tohle z filmu přežívá, avšak je to zakódováno asi pro většinu diváků jaksi příliš hluboko, jak je vidět např. tady. Proto pro mě jen průměr.

Film jsem viděl natřikrát, což můj zážitek z něj poněkud rozptýlilo. Wenders vypráví o setkání dvou mužů, kteří jsou v obtížné situaci a hledají odpověď na otázky po směřování své další cesty. Ve svém životě jaksi zabydlenější je technik Bruno, kderý putuje s kinotechnikou a celkem jasným rozpisem svých denních etap od kina ke kinu. Robert je na cestě od své ženy a v závěru se k ní vrací. Na filmu je skvělé, jak je natočen, střídá se v něm tempo vyprávění jako v běžném životě, pomalé tempo vyprávění naruší katastrofický vstup Roberta na scénu - utopí své auto v řece, později smyčka promítaná v kině pořád dokola jako podkres dialogu dvou postav, scéna pantomimy za plátnem kina, kde v sále čekají děti na školní promítání apod. Silné jsou okamžiky setkání, např. Robertovo setkání s otcem. Slabší pro mě byly dialogy Roberta a Bruna k závěru filmu, měl jsem dojem, že jsou jaksi příliš literární. Některé scény jsou tam experimentální a buřičské, děj se někdy vleče doopravdy dost líně, nicméně film má skvělou atmosféru a pokud na něj má člověk čas, je jeho sledování zážitkem. Nelze opomenout krajinu, kterou tato road movie prochází: pás hranice mezi západním a východním Německem. A také dobu, kdy lidi do kina tolik nechodí, jelikož mají TV. Kina se zavírají nebo směřují k promítání "x-rated" filmů. Tohle všechno působí hodně melancholicky, je to melancholie letního dne, kdy není co na práci. Dobrá je tam hudba. Více o filmu na stránce: http://www.wim-wenders.com/movies/movies_spec/kingsoftheroad/kingsoftheroad.htm

Děj filmu se odehrává v Římě v letech 1943-1944. Město je obsazeno nacisty a současně tam míří skupinky zajatců z řad spojeneckých vojáků, kterým se podařilo uprchnout se zajateckého tábora. Cestu k jejich armádě jim odřízla německá vojska. Hledají proto azyl v neutrálním Vatikáně. Pomoc těmto uprchlíkům organizuje kardinál Hugh O´Flaherty, kterému se podaří vybudovat početnou odbojovou organizaci. Proti němu stojí správce okupovaného Říma, kovaný nacista Herbert Kappler. Film popisuje střet těchto dvou postav nejen na rovině akční a dokumentární, ale také v rovině ideové, což z něj činí opravdové a unikátní drama. Myšlení vojáka totalitní mašinerie je totiž zásadně odlišné od myšlení věřícího křesťana. Právě střet myšlení těchto dvou skutečných osob činí z filmu výjimečný zážitek. Více o monsignoru O´Flahertymu: http://en.wikipedia.org/wiki/Hugh_O%27Flaherty

Tak to by měl vidět každý - co je možné provozovat v České republice.

Dá se říct, že tenhle film je dost těžké pochopit. V podstatě je tady hlavní postavou nějaký Ray Gange, což je reálný člověk, který se spolupodílel na scénáři k filmu, který vznikal v letech 1978-1979. V době natáčení mu bylo dvaadvacet, je o pár let let mladší než členové skupiny The Clash. Leader The Clash Joe Strummer se narodil v roce 1952. Ray Gange tady hraje sám sebe, chodí na koncerty skupiny, jako jejich fanoušek získá místo bedňáka", jeví se ale jako dosti neschopný bedňák, který neví jak co zapojit, opíjí se a kafrá hudebníkům do toho, jak a co mají hrát. The Clash v té době mají odehrány čtyři roky, film je cenný právě v té dokumentární fázi, jsou tam dva tucty ukázek z koncertů a natáčení, akorát zvuk je u některých těch ukázek míchán dodatečně, tak úplně přesnou atmosféru z koncertů nemá. Film trvá celkem dvě hodiny, ukazuje atmosféru konce 70. let v UK, má být asi namířen proti Margaret Thatcherové, která se 4.5.1979 stala premierkou Spojeného království. Ostatně je tam ukázka z jejího předvolebního mítingu. Film je bez příběhu, jsou to jen takové bezděčné momentky z tour skupiny a motání se toho hlavního hrdiny do její existence. Na anglické Wikipedii se píše, že členové The Clash byli po shlédnutí tohoto filmu tak znechucení, že nechali vyrobit placky s nápisem: 'I don't want Rude Boy Clash Film". Více informací: http://en.wikipedia.org/wiki/Rude_Boy_%28film%29 Koupil jsem DVD v Levných knihách, vyšlo u nás bez bonusů. Překvapilo mě, že jde o technicky celkem slušný film, jelikož pochybuji, že na to punkeři sami sehnali potřebné investice, tak si myslím, že ho aspoň částečně financovali odpůrci zmíněné Margaret Thatcherové.

Dokument začíná a končí scénami, ve kterých šestaosmdesátiletá překladatelka Swetlana Geier se svými přáteli, či pomocníky ve zhruba stejném věku jako je ona sama, pracuje na překladu z Dostojevského. Podobá se to kouzlení, čarování. Mezi těmito scénami se odehrává příběh jejího života složený ze vzpomínek na minulost a jejího komentáře. Hovoří o dluhu vůči Německu, kam se uchýlila již během války, protože její otec byl jednou z obětí Stalinových represích ve třicátých letech. Swetlana Geier pochází z Kyjeva a film také dokumentuje její cestu do rodného města, kam jede poprvé od války navštívit kdysi známá místa. Kromě úvah o válce a historii je zde také mnoho úvah o překládání z ruštiny do němčiny, srovnávání možností obou jazyků a také se hovoří o ruských spisovatelích, zejména o Dostojevském a Puškinovi. Film, který stojí za vidění. Více o této dámě: http://de.wikipedia.org/wiki/Swetlana_Geier

Sympatický příběh ze světa literatury v Německu. Prostředí světa bestsellerů a literárních besed se čtenáři je vystiženo poměrně autenticky. I když by si film možná trochu zasloužil zkrácení, celkově se mi líbil.