Jur_a

Ve finále mi celý seriál přijde jen jako jedno velké podbízení hipsterům, „makajícím“ ze Světa Úspěšných a všem dalším mužům, kteří si potřebují doplnit testosteron. Většina zápletek směřuje jen k demonstraci chlapáctví Cilliana Murphyho, přehlídce drsných řečí a tisícerému tlachání o důležitosti rodiny. Možná kvůli tomu příběh téměř nepracuje s napětím a nabízí jen nečekaná překvapení, která nemají dlouhodobý a mnohdy ani emoční dopad. Jediné, v čem si seriál zaslouží obdiv, je práce s řečí a přízvuky (nikdy jsem například neslyšel tak přesnou hlasovou imitaci Churchilla). A ještě jsou v tom poválečném industriálním Birminghamu všichni tak čistí, oholení a krásní...

Jednotlivé příběhy srší energií a tématy, které snad postihují dnešní "divoká dvacátá léta," neustále stejné opakování formy ale člověka po zhruba devátém příběhu omrzí. (Zvlášť když se jak šílený snaží stíhat každý titulek.) Místo na vydechnutí najdeme tak jedno, „filmovější“ místo bez promluvy vlastně žádné. Stejně tak více dotáhnuté a motivované přechody kamery mi v tomhle pařížském roadmovie scházely. Nebýt extra kýčovitého konce dal bych i čtyři hvězdy – jako snaha o nadšený, rozmanitý portrét doby nepůsobí film jinak vůbec špatně.

Neměl jsem ani takový problém s tím, co chtěl film říct, jako spíš s tím, jak to (normalizačně a neobratně) říkal.