Jur_a

Altmanovské hemžení postav nemusí Forman zvládat tak geniálně, ale dodává mu jiné lidské kvality. Zpočátku zmatený příběh točící se kolem několika milostných linek vyvrcholí nakonec pouze tou s největším společenským přesahem. Ač je možné hledat v jednotlivých linkách paralely a chápat tak příběh jako více sourodý, neubránil jsem se malému zklamání, když se pořádného climaxu dočkala jen jedna a zbytek byl v půlce opuštěn a skromně dořešen na vedlejší koleji. I tak ale věřím, že právě Formanův cit pro postavy a lidské bytosti dokáže člověka u filmu udržet a k tomu ho i dojmout. Za mě perfektní poslední dva záběry.

Hvězda za realisticky syrovou atmosféru Paříže šedesátých let, dvě hvězdy za nejistě kouzelnou Jean Seaberg a nerozhodného, ale zároveň víc než sebevědomého Belmonda oplývajícího stejným, ne-li větším charismatem, než napodobovaný Bogart a jedna velká hvězda za Godardovu dokonale vybalancovanou nadsázku a ironii. Při druhém zhlédnutí větší zážitek.

Nevím, jestli v roce 2014 byla síla a moc médií vnímána jinak, ale o sedm let později už film v tomto ohledu pramálo překvapuje a šokuje. Stejně tak scénář vykazuje trochu schematičnosti a klišé (Gyllenhaal řvoucí do zrcadla), která mě po nějaké době začala trochu nudit. Kvalitní hollywood, zajímavý antihrdina, ale za mě nic víc.

Jestli může mít národ a film svoji povahu, tak Příběh z Tokia s tou japonskou naplno souznívá. Stručnost, poctivost, moudrost, ale i ráznost a přísnost na mě jak z obsahu, tak z formy celého filmu neustále proudila. Kromě pozoruhodné exkurze do zvyků a chování rodiny úplně jiné doby v úplně jiné části světa, dokáže tento milý, i když trochu delší příběh dojmout a uchovat si silné nadčasové a „nadnárodní“ poselství – mnohem důležitější než to, že „Ozu skáče přes osu“.