Isard

Zábavný film, který lehce ubíhá. Trhliny v perfektním plánu se stupňují jen zvolna, přesně tak aby napětí přiměřeně stoupalo. Celý film je vlastně takový přiměřený – přiměřeně spy-fi, přiměřeně komedie. A přiznávám, že přiměřeně mě taky každou minutou bavil víc a víc.

Jako bych viděl dva filmy v jednom, které se spolu dost perou. Sledoval jsem fajn britský kriminální film, který táhne Edward Woodward a do toho se naboural jakýsi noir, kde Yul Brynner (nic proti němu) musí trousit drsná klišé a ve swingujícím Londýně působit jako pěst na oko. Vlastně právě to prostředí, ať už noční či denní Londýn a občasná nakouknutí za jeho dveře, mě bavilo nejvíc.

Bob Fleming se vrátil a opět to stojí za to. Příběh je docela komplexní, přinejmenším na poměry eurospy filmů, což znamená, že jde o víc než jen dostat agenta z jedné rvačky do druhé a po tuctovém začátku se docela rozvine. I pokud od eurospy čekáte jen humor a akci, můžete být spokojení. Film je skutečně zaplněn vtipy i vtípky a s akčními scénami se neplýtvá, o to jsou lepší. Casablancu tentokrát nevidíme jen jako změť exotických uliček, ale i jako moderní město, k tomu můžeme připočítat i slušný soundtrack. Za zajímavé považuji, že režisér, kterého špionský žánr docela dost minul pracoval s ansáblem, který patří prakticky do inventáře eurospy filmů (viz filmografie Mitsuoko). Ve výsledku tak dostáváme náramně podařený exemplář tohoto žánru.

První z dobrodružství agenta X117, Boba/Barta Fleminga. Jak vidno ambicí nebylo natočit jen, tak nějaký eurospy, ale přivést na plátno opravdovou konkurenci agentovi 007. Tento cíl se sice splnit nepodařilo, ale výsledek si pochvalu zaslouží. Příběh o pátrání po jaderném vědci a mikrofilmu sice není úplně originální, ale kritika Sovětů, že se zaprodali, zatímco rudá Čína v revoluci pokračuje, je na podobný film docela nečekaný zvrat. A takové je to ve filmu se vším – vtipné scény jsou jak trapné, tak skutečně vtipné, akční scény nejsou špatné (včetně napohled zajímavé honičky ulicemi Hamburku včetně německých policejních obojživelných aut) a hraje nám k tomu snaživý soundtrack. V některých momentech film vypadá trošku lacině (typický hotelový pokoj určený k tomu, aby se tam vše roztřískalo na třísky), ale je zjevné, že ušetřené peníze byly dobře použity jinde. Suma sumárum, hodně povedený eurospy.

Příběh vyčerpaného zrádce, který chce přeběhnout ke svým pánům, kteří jej však odmítají, protože se více hodí tam kde je a při tom všem má po boku/v zádech svého…umanutého kolegu zní skvěle. Jenže filmu schází nějaká naléhavá tíživost, která by k takové zápletce patřila, takže si jen tak plyne. Nicméně mám rád studenoválečný Berlín, toho si ve filmu užijeme hodně a pointa na závěr sama o sobě vystačí k podtržení právě té studenoválečné atmosféry, takže za obojí jedna * navíc.

Příjemný šedesátkový heist. Sestavování týmu, plánování a příprava loupeže se nesou v lehkém zábavném duchu, loupež samotná už se odehrává bez mluvení, a přece jen je to napínavější část filmu. Nicméně nějakého přehnaného dramatu se není nutné obávat, ona ani loupež samotná není zrovna nějaký geniální zločin, ale co naplat – tento film je tu od zábavy a té přináší více než dost.

Liga gentlemanů je krásný film s příjemným tempem, které nikam neuhání, ale současně se obejde bez zbytečných odboček a nadbytečných linek. Už první půlhodina mě nadchla jednoduchým představením týmu, který se skládá z docela uvěřitelných lidí. Příběh se obešel bez zbytečného balastu a drama, film je navíc docela vtipný, ačkoli se nejedná o humor nějak prvoplánový. V neposlední řadě je to zajímavé okénko do někdejších časů, a to v ohledu jak lidí (s jejich mentalitou), tak prostoru (City jak jej už neuvidíte).

Další „coplanovka“, další režisér, další herec. A zase pokus o jiný přístup. První polovina je pomalá a ukecaná, v pěkných kulisách Istanbulu, ta druhá je spíš exotický dobrodružný film a nádechem…mystiky či artu. Tak jako tak, film je to zvláštní a divný. Tedy v rámci eurospy se najdou i divnější díla, ale přece jen… Po celou duhou polovinu 60. let se filmaři snažili najít odpověď na sérii o Jamesi Bondovi a popravdě Francis Coplan patřil k těm úspěšnějším agentům. Počet jeho filmů přesáhl obvyklé dva, šlo o celých pět (nepočítám dílo z roku 1957). Jenže co naplat, na rozdíl třeba od filmů o OSS 117 byla tato série ohromný chaos, protože těch 5 filmů znamenalo 4 režiséry, 5 herců a hned několik rozeznatelných stylů, ale pranic, co by je spojovalo. Proto nevyhnutelně nastoupil cestu do zapomnění.

Režisér Freda se osvědčil, nicméně role Francise Coplana se opět chopil jiný herec. A je třeba uznat, že Lang Jeffries se do ní náramně hodil. I tato coplanovka totiž patří k drsnějším eurospy, kde se agent věnuje více akci, než posedávání po nočních klubech a milostným dobrodružstvím. Navíc jsou akční scény často hodně nápadité, ačkoli je fakt, že nabízí pohled na až moc velkou spoustu tehdejších „triků“. Neschází ani nějaký ten bizár (schůzka na horské dráze) a vlastně jediným mínusem je, že film vypadá přece jen laciněji. Takže i když se příběh odehrává v Mexiku, moc z něj nevidíme. I padouchovo podzemí je tentokrát skromnější. Nicméně, pořád jde o vynikající eurospy.

Další „coplanovka“, další režisér, další herec. A tentokrát je to parádní eurospy. Na místě najdeme klasické ingredience – od courání exotickými ulicemi (Istanbulu), přes podařený jazzový soundtrack až po podzemní skrýš padoucha – ale i něco navíc. Nejde jen o podařenou a rozmanitou akci, ale celkově drsnou atmosféru filmu, kde hrdinové i padouši neváhají používat (na tu dobu) docela velké množství násilí. Jen na okraj bych dodal, že v asi 200 filmech, které jsem viděl a které by se aspoň teoreticky daly označit za eurospy je tento jeden ze dvou, kde kladný hrdina použil nůž. Nicméně pořád jde o srovnání s dneškem o film vlastně krotký.