mikroslar

Tarantina jsem měl vždy rád, ale překvapil mne jen dva krát. Poprvé, když jsem před vice, než třiceti lety viděl Pulp Fiction a pak po shlédnutí Tenkrát v Hollywoodu. Hollywood mne vzal za srdce mnohem více, protože je to zpověď. Osobní zpověď. Ne výpověď o filmaři Quentinovi, ani o Hollywoodu 60tých let ale o lásce k filmu a o síle a poslání filmu- o tom, že film dokáže, může a má tvořit nové varianty světa, které jsou stejně pravdivé a stejně důležité jako realita, o tom, že film má právo realitu měnit- na plátně i v hlavách a srdcích diváků. Historii zná každý, kdo ji nezná, najde si ji ve Wikipedii, ale být u toho, kdy se opravdu jedna z historií tvoří, je vždy zábavnější a neskonale napínavější. Právě pnutí mezi realitou, která je už zapsána v encyklopediích a tou, kterou vytváří děj filmu a s ním i náš prožitek je zdrojem napětí a očekávání. Celou dobu sledujeme nitky dějových linií a čekáme, kdy nás dovedou až ke známé a zdánlivě nepopiratelné pravdě- k zavraždění Sharon Tate zdrogovanými stoupenci Charlese Mansona a ono se tak k našemu úžasu nestane, protože film dovede dělat i takové zázraky, jakými je zmrtvýchvstání! Za mne to nelepší, co Tarantino kdy natočil a byť pěti hvězdami šetřím, zde je uděluji bez váhání.

Film natočený dle předlohy Roberta Merleho nemůže být nezajímavý. Pojednává o Dunkerque jinak, než by to dnes někdo čekal (ale čitatelé Merleho, nebo třeba Remarqueových válečných románů) si přijdou na své.  Na rozdíl od modernějšího „Dankquerke“ plného akčních scén, líčí tento situaci přes vnitřní, téměř intimní pohledy několika málo postav. Válka je to co je kolem aktéři filmu v ní mají položené své momentální životy.  Děj není nesen líčením historických událostí, ani vojenských operací, naopak je téměř privátne uzavřen do osudů čtyř kamarádů, co si v nenormální situaci chtějí udělat život co nejnormálnějším. Jedním z nich je Maillat (J. Belmondo), neustále věřící v život ve chvílích, kdy o život opravdu jde jemu, i jeho blízkým. Toto je poloha, kterou u Belmonda nacházíme málokdy (možná je ji trochu cítit v „U konce s dechem“). Není to komik, byť optimizmus ho neopouští, nehýbe dějem, není hrdinou, jen reaguje na okolnosti, které ho potkávají.  Řeší nenormální situace tak, aby v nich zůstal sám sebou - pokouší dostat na loď do Anglie, ale nepoddává se zoufalství, když se mu to nepovede,  zastřelí dva vojáky, kteří znásilňují nezletilou dívku, ale necítí se ani jako zachránce ani jako vrah, nakonec, když už je evakuace možná loučí se zbylými kamarády a vrací se k oné dívce, která nechce opustit svůj dům, aby ji přesvědčil o nutnosti zachránit se a žít. Ve chvíli, kdy se mu to podaří, umírá- a ona dívka s kufry, která se díky němu vydala na cestu je možná zrovna symbolem jeho smrti. Pro tuto subtilnost, intimnost, „nevelikost“  příběhu, kterému jsou lhostejné velké dějinné události, co ho obklopují, mám tento film rád.

Asi nikdy nepochopím, proč pseudosociální drama potřebuje rámec komiksu, když s ničím, co by bylo pro komiks typické nepracuje. Příběh Loosera ze kterého se stane násilník už tu byl tisíc krát na spoustu způsobů, na černobílo i na barevno, na psychdramaticko i na komicko,  na intimno i na expresivno, na dobrokonec i na zlokonec. Přesto nelze Toddovi Phillipsovi upřít invenci a jistou míru osobitosti, zejména když mu Joaquin Phoenix nabízí alespoň dostatečný rejstřík poloh (možná víc než je u komiksové postavy zdrávo. Na Phoenixovi to celé vlastně stojí, je to jeho exhibice a nic kromě něj v podstatě ve filmu není - proč ne? intimní studii jako herec unese, dovede dělat napětí už svým bytím před kamerou, jen po půlce filmu už to nějak přestává bavit. Víme že se rodí zrůda, víme, že se zrůda zrodí a od samotného začátku téměř s jistotou víme, jak se zrodí: že ji umře matka, že je poznamenána týráním v dětství, že je zneuznána světem, že ji zradí vlastní ambice a dorazí trapnost a netalent... to proto nás tak v půlce filmu začne její zrod nudit, protože pohled na něj už nic nepřináší, vtipu a důvtipu se scénář striktně vyhýbá, vedlejší motivy (milostný motiv sousedky) jsou úmyslně zahrané do autu, a tak se  jen protahuje čas a vrství nuda na nudu. Tři krát jsem si myslel, že už je konec, protože nebylo už co říct a taky nic víc řečeno nebylo, ale useděl jsem to- zejména proto, abych se na to nemusel dívat podruhé. Na seriózní psychologickou studii je toto předvídatelné klišé málo, na komiks je to úplně mimo hrací pole. Jako experiment dobré, jako film tak za jednu hvězdičku.

Na kometě byl první Zemanův film, který jsem jako šestileté dítě viděl. Utkvěl mi hluboce v paměti. Měl všechno čím chce být šestiletý, budoucí čtenář Julese Verna fascinován- divoká exotická zvířata, tajemnost vesmíru, bojové scény, krásné ženy... Po letech jsem se na něj zas podíval a líbí se mi snad ještě víc, neboť kromě výše jmenovaného má krásnou a nápaditou animaci postavenou na kombinaci rytin s živým hercem, má vtip, ale především má v sobě onu poezii zašlých časů a zašlého dětství, které se už nevrátí. Děj není složitý a ani nemá ambici složitým být- kouzelný je způsob jeho vyprávění, skrze nápadité detaily a absurdností zavánějící situace, které jsou tak neuvěřitelné, že jim divák s fantazií věří moc rád.

Cohenové jsou pro mne pokračováním tvůrců „těch dobrých velkých detektivních krimithrilerů“, které se mi tak líbily v sedmdesátých letech. Thriller má ze své definice vyvolávat napětí a má být postaven na sledování osudu „hrdiny“, jak jsme se učili ve škole a „Tahle země není pro staré“ téměř učebnicově tuto definici splňuje. Je nemožné nebýt napjatým při sledování osudu Llewelyna Mosse (Josh Brolin). Film vtáhne do děje a pak už nemá šanci nudit. Nápadité rozvíjení zápletky, přísně logické, dodržující chronologii, výborně scénáristicky, režijně i herecky uchopené hlavní postavy s jasnými motivacemi i charaktery, bez zbytečné psychologizace- moru současných thrillerů), jsou vůči sobě až prvoplánově kontrastní  a tvoří ostře vymezený trojúhelník:  Llewelyn Moss,  šerif Bell (Tommy Lee Jones), Chigurh (Javier Bardem)-jednání jako z učebnice scenáristiky. Výborný střih, dodržování zvolené atmosféry, nic zbytečného a vše na svém místě. Není co dodat.

Nějakou dobu (nejméně od Vratných lahví), jsem měl pocit, že Jan Svěrák (možná i oba Svěrákovi) se uzavřeli v jednom milém opakujícím se formátu, že jeho filmy budou neustále jen laskavou invariantou Obecné školy, či Kolji, že pohladí, ale nic nového nepřinesou. Jsem rád, že jsem se mýlil. Až teď u Betlémského světla jsem si vzpomněl na to, že Svěrák kdysi režíroval i „Jízdu“ a „Akumulátor“. Pro mne nečekaně překročil svůj stín a předložil mi něco v kontextu jeho tvorby nového: hru s realitou a absurditou, skládačku mnoha motivů, z nichž žádný není „ústřední“ a přesto tvoří celek s výpovědí. S výpovědí o jeho pohledu na smysl tvorby jako takové, s výpovědí o důležitosti fantazie, o významu těch „jiných světů“, které dovede film a literatura stvořit a měnit nimi náš pohled na náš svět vezdejší. Souhra naprosto odlišných tónů, dokonce odlišných skladeb, které do sebe ovšem zapadají, přesto, že na první pohled vypadají nekompatibilně mne nikdy nepřestane okouzlovat, protože se podobá tomu, co ve svém subjektivně uzavřeném životě zažíváme neustále. Zas jsem se rozpomenul na  vzpomněl na Pirandella, na Buňuelův Diskrétní půvab buržoazie, na Muže z Acapulca a bylo mi blaze. Svěrákovská vlídnost a laskavost zůstaly, jen měly jinou strukturu. Při tom všem zůstala i specifická vtipnost (na rozdíl od mnoha jiných recenzentů ji vůbec nepovažuji za „lacinou“, či prvoplánovou, jen jednoduše lidskou, neboť ve svém individuálním lidství jsme přece i my tak trochu naivní, děláme v nich nekorektní přešlapy a vychylujeme se z mezí „normálnosti“. Pobavil jsem se a pookřál. Po dlouhé době mne potěšil i fakt, že film stojí na vyprávění příběhů a nepotřeboval žádné samoúčelné formální triky, kterými je současná kinematografie přehlcena. Za mne jde opravdu o světlo, nejen Betlémské. Každý si z něho může vzít svůj plamínek sebou domů, každý tolik, kolik pobere. Čekal jsem Kolju a dostal českého,  trochu umírněnějšího Buňuela a trochu méně akčního Muže z Acapulca – za mne dobrý!