Tenkrát v Hollywoodu

(1001) Pořád sice nechápu, o co Tarantinovi šlo, ale vlastně se mi dost ulevilo, protože jsem se bála, že to bude mnohem horší. Že je ale úplně umělecky vyčerpaný, to už je zdá se pevně zakořeněné. Nebo teoreticky nejde poznat, jestli je umělecky vyčerpaný nebo ne, protože je tak strašně zamilovaný sám do sebe, že mu na tom ani nesejde. (31.12.2019)

8/10. Je to klasický Tarantino... ale v té nejryzejší podobě a daleko méně přístupný, než v minulých letech. Pitt s DiCapriem neskuteční, oba hrají lépe, než za několik posledních let a Tarantino z nich vyšťavil faktický maximum (Bruce Lee vs. Pitt, rozhovor s dětskou hvězdou, přetáčení scén atd atd). Je to oslava filmařství a jedné dané éry, která v sobě měla neskutečné kouzlo a energii. Jen nepočítejte s přesnou historickou tečkou - Tarantino si to udělal po svém a já jsem za to vlastně rád, neboť zbortil divácké očekávání. Jo, spousta scén tu je zbytečná a je to vlastně jen nahlédnutí do života několika postav bez širšího významu a jo, je to v podstatě honění režisérova ega... ale dokud je to takhle fantasticky napsaný, zahraný a natočený, nemám s tím problém. (18.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)

Nadrtit pětatřicítkové pásy Quentinových filmů na prášek a jako antidepresivum ho denně šňupat, tak jsem nešťastnější holka na světě. DiCaprio a Pitt jsou dokonalí, stejně jako jsou dokonalí Rick a Cliff. Když se člověku podaří nepustit k sobě žadné spoilery, je ten MacGuffin fakt boží. Konec emo komentu. Jo a taky díky za Luka Perryho <3 RIP. (15.08.2019)

I den poté nadšení a touha vydat se do kina podruhé. Vyhlídková jízda po Hollywoodu druhé poloviny šedesátých let první dvě hodiny dokazuje, jak se Tarantino pořád vyvíjí a nebojí se nejít úplně na ruku divákům ani se skoro stomilionovým rozpočtem a zároveň nepřestává bavit a okouzlovat, byť trochu volněji, méně upovídaně a skoro až artověji. Na konci to všechno dráždění utne tak sebevědomě a explozivně, že mu musí být vděční i ti, co se doteď nudili. Každopádně člověk určitě nepotřebuje studovat reálie a nakoukávat seriály a filmy, aby si tuhle láskyplnou parádu mohl užít. Stačí vědet, kdo byl Manson a Sharon Tate. (15.08.2019)