Jhershaw

Když jsem včera viděl Porcelánovou válku, o ruské okupaci Ukrajiny, tvůrci mluvili o nutnosti pohledu zevnitř. Aby vyvážili situaci, kdy na Ukrajinu přijede cizinec a natočí svůj pohled. A vlastně to je tento dokument. Francouz s ukrajinskými kořeny odjíždí na válkou zasaženou Ukrajinu, jednak pátrat po rodné vesnici svých předků a jednak zpovídat lidi, kteří útok zažili a byli válkou přímo postiženi. Prostor takto dostanou hlavně asi 3-4 lidé, ale není jisté, kolik dalšího se do sestrihu nedostalo. Za mě je Porcelánova válka lepší, ne jen kvůli lepšímu technickému provedení, a nebo mi možná jen vadil přemoudřely vypravěč na podkresu klasické hudby.

Největší psycho a depka tohoto festivalu. Takhle ztichly Velký sál si nepamatuju, nejen při titulcich a odchodu, ale ještě ve frontě na záchod byli všichni zamlklí.

Takhle nesympatickou až opovrženíhodnou hlavní postavu jsem dlouho neviděl. Že film ve mně vyvolá tak intenzivní emoce, sice znamená, že se tedy povedl a je dobře natočený a zahrany, ale zároveň mám problém se s ním identifikovat.

Tak tohle na mě bylo příliš metafyzické. Přitom zpočátku jsem byl příjemně překvapen technickou stránkou filmu. Kdysi jsem nějaký nepálsky film viděl a působil dost nízkorozpočtove. Zde naopak snímek působil profesionálně, obdivoval jsem kameru v dlouhých záběrech, scény byly často oživeny komparsem na pozadí a těch jaků pro davové scény kolik muselo být použito! Pravda některé věci působily rušivě, jako třeba dokonalý chrup hlavní herečky. Nicméně v poslední části snímku přestane být jasné, jestli se jedná o cestu skutečnou, nebo je to jen nějaká metafora a celé to přestane dávat smysl.

Takovéto filmy jsou na festivalu vítaným zpestřením. Dokument není dlouhý, má chytlavy soundtrack a moderní vizuální podobu. K tomu ale má silnou nosnou myšlenku, poslání, a postavy, se kterými je snadné se ztotožnit. Nejlepší film festivalu? Možná. Nejdůležitější film festivalu? Určitě.

Anotace slibuje zručné prolínání komedie i tragedie a tentokrát nelže. Dobre zvládnuty debut s jistým vedením režiséra.

Souhlasím s některými hodnoceními, že než velký příběhovy oblouk, zde spíše sledujeme různé epizody ze života. Ovšem atmosféra doby je vystižena parádně a herecké obsazení je přesne.

Je to velká souhra náhod, během 12 hodin vidět na festivalu hned dva filmy s prvky body-horroru, o změně/zlepšení vzhledu. A zatímco Substance je moderní, videoklipova, Jiný muz je starosvětsky, špinavý, jako když vidíte filmy z New Yorku z 80. let. Přesto oba filmy fungují výborně.

Ano, je to přepalene, zběsilé, videoklipove. Ale přesně to je potřeba, po dni plném pomalých, starých, uměleckých filmů. Navíc v atmosféře naplněného Velkého sálu, s tisicovkou podobně naladěných diváků.

Fotografie asi neocením, protože mi to přišlo jako obyčejné výcvaky všedního dne, ale to je možná ta autentičnost. Ovšem je to pozoruhodné vyprávění o životě jedné neobyčejné ženy, která se vzepřela konformnimu životu, která uměla propít celou noc s dělníky, stejně jako se nebála odcestovat za příležitostí na druhý konec světa.