J.Lajner

Jennifer Jason Leigh se nahá povaluje na kanapi, věčně zhulený Sean Penn, Judge Reinhold jako trhač panneských blán a Forest Whitaker v době, kdy se ještě nemusel vláčet se svou pověstnou cejchou. Bezstarostná teen komedie ze starých časů, ve které se především souloží, chlastá, droguje a zase souloží. Všechny ty holé zadky a vyvalené kozy jsou prostoupeny více či méně kvalitními vtipy a jde tedy celkově o velmi slušnou zábavu🙂. Z dnešního pohledu film zaujme především faktem, že šlo o jakýsi herecký startovač pro celou řadu zavedených osobností filmového průmyslu. V jistém ohledu jde také o duchovního předchůdce taškařice Prci, prci, prcičky. Za zmínku stojí ještě režisérka Amy Heckerling, jenž na sebe v budoucnu upozornila kultovní blbinou Noc v Roxbury, nebo dvěma díly ze série Kdopak to mluví.

Poslední kingovská filmová rozlučka s osmdesátými léty není ničím výjimečná, ale neurazí a musí se jí nechat solidní atmosféra. Rodinka Creedových se z rušného Chicaga přestěhuje na venkov, kde se nachází i záhadný lesní hřbitov pro domácí mazlíčky. Hned vedle hřbitova leží indiánské pohřebiště. Právě tam má půda údajně moc přivést mrtvé zpátky k životu, čehož otec rodiny využije v případě zabitého kocoura jménem Winston Churchill, kterému každý říká Church (geniální). Kocour se sice vrátí, ale divně smrdí, svítí mu kukadla a je poněkud agresivní. To však otce neodradí, aby stejný postup nevyužil i pro svého tragicky zesnulého synka. I ten se z říše mrtvých vrátí, ale má chuť na krev. Strašení může začít. Knižní předloha je zajímavá tím, jak bolestně dokáže pojednávat o hlubokém smutku a strachu ze smrti. Film svým postavám ale příliš prostoru pro truchlení nedává, nehledě na velmi nevyvážené herecké výkony a zkratkovitý scénář. Vizuální stylizací a utahanou první polovinou spíše připomíná levné televizní melodrama, které později sklouzne do hororových vod. Jakoby se film nechal zmást svou žánrovou rozpolceností. Navzdory protichůdným recenzím vydělal Hřbitov domácích zvířátek necelých šedesát milionů dolarů, což z něj při rozpočtu okolo dvanácti milionů činí úspěšný film. Pro řadu fanoušků je tento horor dokonce kultovní záležitostí. I z mého pohledu jde určitě o to lepší, co hluboká studna Kingových adaptací nabízí. Doporučuji se jen obloukem vyhnout pokračování z roku 1992. To je opravdu otřesné. Natáčela ho sice stejná režisérka, ale abych pravdu řekl, za vrchol její tvorby lze bezpečně považovat jen první střetnutí s Kingem. Když si uvědomím, že ta samá žena má na svědomí i „majstrštyk“ Megakrajta versus Gatoroid (2011), pak nezbývá, než mluvit o štěstí začátečníka. Zde se hodí menší poznámka pod čarou. Originální název knihy i filmu je Pet Sematary, přičemž atypický anglický výraz pro hřbitov je zcela záměrný a v příběhu má své opodstatnění. Literární překladatel Ivan Němeček to pochopil a použil výraz „řbitov“ vypůjčený z hanáckého nářečí. Tehdejší česká distribuce ale do fanklubu Stephena Kinga očividně nepatřila a tak se slovní anomálii rozhodla „napravit“. Více.

Už samotná premisa je „úžasná“.Kolem naší planety prolétne zvláštní kometa, vlivem čehož získají stroje jakýsi druh vlastního vědomí. Pokud chcete vidět, co dokáže způsobit nasraný automat na sodu, pusťte si Vzpouru strojů. Je to hrozná blbost s totálně plochými postavami, ale prvních čtyřicet minut, během kterých přístroje denních potřeb ukáží lidstvu, zač je toho loket, stojí opravdu za zhlédnutí. Děcka přejetá nakrknutým parním válcem, útoky elektrickým proudem, vražedné samopaly, létající plechovky s pitím, zlá auta atd. Na pozadí této apokalypsy rozjíždějí AC/DC svou „Who Made Who“ a divák nestačí kroutit hlavou. Strach ze strojů či obecně strach z technologií je nesmírně staré téma. Vzpomeňme si na Charlieho Chaplina a jeho Moderní dobu (1936) nebo na sci-fi milník Terminátor (1984). Tato kolektivní obava z technologických změn dosahovala maxima ve vrcholném období studené války. Spisovatel/režisér Stephen King se dost možná pokusil převrátit premisu z hororu Ptáci (1963) a nahradit agresivní opeřence splašenými stroji, ale jeho bláznivá vize se rozbíjí o natvrdlé dialogy a podivné logické lapsy. Kulomet sám od sebe střílí, ale střelné zbraně v lidských rukách nevykazují žádné známky neposlušnosti. Takovými a podobnými nesrovnalostmi je film doslova prorostlý. V kinech nepřekvapivě pohořel a nedokázal zaplatit ani svůj devítimilionový rozpočet. Skupina AC/DC se po tomto debaklu zařekla, že to bylo naposledy, kdy svou hudbu propůjčila nějakému filmu. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Ale kdepak. Roku 1993 se skupina podílela na soundtracku k filmu Poslední akční hrdina, což byl další komerční propadák. Více.

Gotické rodinné drama s nadpřirozenými prvky a jasně čitelnou strukturou filmů pro mládež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších hororů sedmdesátých let. V té době neokoukané technické vychytávky, jako je vertikálně rozdělený obraz, kde každá strana nabízí pohled na jednu situaci z odlišných perspektiv. Časté zdůrazňování červené barvy jakožto symbolu hříchu i zkázy. Medově táhlé záběry, kterým dominuje šmírácký pohled do dívčích šaten, jenž má až pornografický nádech. De Palma po celou stopáž mistrně stupňuje doutnající napětí, aby vše dovedl do omračující koncovky, jejíž dopad v divácích zákonitě vzbuzuje protichůdné pocity oscilující mezi váhavým pochopením a totálním zhnusením nad aktem masové vraždy. Prasečí krví potřísněná Carrie v závěru odhazuje korunku královny plesu a pod účinky traumatické transformace se z ní naopak stává skutečná „Queen of Death“. Patrně nejvěrnější adaptace dnes již klasické stejnojmenné novely Stephena Kinga.

Hodnotit tento film v rovině adaptace geniálního obrazového románu (označení komiks neberu) Alana Moora, pak mu nasolím nemilosrdný odpad a více se jím nezabývám. Nicméně když zapomenu, že existuje nějaká předloha, pak jde vlastně o solidní, leč přímočarou detektivku inspirovanou fenoménem Jacka Rozparovače. Téma záhadného sériového vraha, který v chudinských uličkách Whitechapelu porcoval ženy lehkých mravů bylo zpracováno nesčetněkrát. Od knih, dokumentů, televizních i studiových snímků až po „zaručené“ výsledky bádání, jaké z tajemného vraha konečně sejmuly masku anonymity. Snímek Z pekla však vybočuje svou zajímavou technickou stránkou a sázkou na atraktivní konspirační teorii, která mýtus o Rozparovači jednak podkopává a zároveň mu dodává sociální rozměr. Panoramatické záběry na kouřem zahalený Londýn, všudypřítomná špína a hříchy temných uliček, nahlédnutí do podzemní krypty, kde zednářské lóže provádí své rituály. Bratři Hughesovi tento pochmurný svět studují se zaujetím nadšených turistů. Skrze nevšední kamerové úhly, barevné filtry a dynamický střih propůjčují snímku Z pekla zvláštní neogotickou atmosféru. Hlavní postavou je na omamných látkách závislý inspektor Frederick Abberlin (Johnny Depp), jehož uchopení evokuje rozervanější verzi Sherlocka Holmese. Je charismatický, skvěle zahraný se špetkou komické teatrálnosti. Jen ten rituál s Absithem si tvůrci mohli dopustit. Předvést něco podobného ve Francii, tak dostane Depp židlí po hlavě. Ještě zajímavější, než Abberlin je ovšem královský chirurg sir William Gull (Ian Holm). Právě on je oním ostrým řezem, jež odhaluje prohnilou společnost zkorumpovanou do morku kostí. Řezem, který po vrstvách odděluje jednotlivé sociální vrstvy a trestá hříšníky za jejich hříchy.

Kamera místy zmatená, střih schizofrenní, postavy se občas chovají stupidně a nelogicky jednají. Celkový look má rysy až omšelé TV produkce. Přesto zastávám vůči snímku vesměs kladný postoj a přisuzuji mu téměř kultovní status. Solidní atmosféru budují jednak "kulisy" jako hluboký les, či zdánlivě opuštěný domek, kde se odehrává drtivá většina děje. Dále pak nekonečná noc a mocní, takřka nesmrtelní nepřátelé, proti kterým ani průzkumná jednotka vojáků nemá moc šancí. Právě smrtelnost a bezradnost hlavních hrdinů funkčně zvyšuje napětí. Jistota šťastného konce se s přibývající stopáží tudíž ztrácí v nedohlednu. Poslední třetina je pak napumpovaná adrenalinem a představuje čirý boj o holý život. Pamětihodná je bezesporu interiérová scéna, v níž se vlkodlak pokouší dostat skrze dveře za seržantem Wellsem, který se tváří v tvář jisté smrti doslova probourá do vedlejší místnosti. Béčko, které dokáže solidně zabavit, pokud se tedy dokážete povznést nad chyby a nedostatky, které tohle dílko bezesporu má.

Jiří Mádl má rozhodně nakoukáno a nechybí mu režijní talent, což je v případě Vln ideální kombinace. Naprosto přirozené prolínání autentických záběrů s těmi filmovými. Funkční gradace napětí, ačkoliv z historie tušíme vývoj dalších událostí. Stylové vychytávky jako třeba detail na dopadající telefonní sluchátko následovaný obuškem, který se právě zakousl do své oběti. Máme tu i ukázkovou práci s paralelním střihem, kdy střídavě sledujeme dvě separátně oddělené akce, které se ve správný okamžik propojí (úvodní policejní zásah, kontra bratr čekající doma na mladšího sourozence a jejich následné shledání). Technická stránka a herecké obsazení v čele s výborným Stanislavem Majerem, je tedy bez výhrad. Vadí mi jen na sílu tlačené slzopudné, či chcete-li, melodramatické momenty a archetypální uchopení postav. Hrdinní pracovníci rozhlasu, co na gramci točí zahraniční hudební pecky a nezaleknou se žádného nebezpečí. Na druhé straně samozřejmě stojí jednorozměrní příslušníci StB a Sověti, kteří evokují sadistické svině, bez špetky empatie. Hra na černou a bílou funguje možná v hororech a pohádkách, ale u dramatického filmu, jehož základy stojí na historických skutečnostech takovou striktní schematizaci nežeru. Celkově převládá spokojenost, ale pokud jde o filmy na stokrát omleté téma „socializmus v Československu“, pak na mě s daleko větší razancí dopadla trestuhodně nedoceněná Pouta (2009).

Vrána. Kdy se z filmu stává kultovní dílo a jak ho vlastně definovat? Výraz kult pochází s latinského slova cultus, což v zásadě znamená pěstování, péči a uctívání. Prvotní význam se tedy vztahuje spíše k zemědělství. Nálepkou kultovní film se dá označit dílo, které svým významem dokázalo ovlivnil část populace nebo zažehnout nový směr v umění. Velice často jde o film mající početnou skupinu obdivovatelů, kteří jej uctívají a zajišťují mu trvalou, stálou přízeň. Neobyčejnost, kontroverze, nekonvenční přístup, touha experimentovat. Tyto a další rysy jsou základním živným podložím, z něhož se může a také nemusí zrodit kultovní film. Ano, od toho zemědělství se to vlastně příliš neliší, neboť fanouškovská péče je tou nejdůležitější činností, hnojivem a hybnou silou, která má tu moc, udělat z díla skutečnou legendu. Film „Vrána“ se stal slavným, potažmo kultovním dávno před tím, než 13. května roku 1994 vstoupil do kin. Je smutným faktem, že k tržbám okolo sta milionů dolarů přispělo nemalou měrou i úmrtí mladého talentovaného člověka. Smrt se stala jakýmsi cejchem, či spíše poznávacím znamením na černém leštěném povrchu výsledného díla. Jde o krvavou pečeť, kterou každý divák rozlomí předtím, než se podívá na obsah svitku. Pokaždé, když totiž vezmu do rukou krabičku s filmem, tak mi na mysli automaticky vyvstane vzpomínka na smutný osud jeho hlavní hvězdy. Brandon Lee po celou dobu své krátké kariéry usiloval o vystoupení ze škatulky druhořadého béčkového herce. Povedlo se. Cena za úspěch však byla příliš vysoká. Film „Vrána“ je velice důstojnou adaptací legendární literární předlohy. Jde o výborný mix akce, stylotvorného vizionářství a přímočarého, leč silného příběhu. Pochmurná romance držená v náručí výstavní atmosféry. Více.

Vetřelec: Romulus je nostalgickým ohlédnutím zpět. Echem, které k nám doputovalo z dalekého kosmu. Nepřináší revoluci, šok ani vizionářství. Dokonce si troufám tvrdit, že v tomto úhlu pohledu je ten film ze své podstaty úplně zbytečný. Nicméně vznikl a bylo by chybou jej zcela ignorovat. Jeho láska ke svým starším bratříčkům mi přijde upřímná, čemuž dopomáhá i hudební složka Benjamina Wallfische, která se opírá o témata Jerryho Goldsmitha a Jamese Hornera. Romulus je efektní jízda s výborným tempem vyprávění, sympatickou hlavní hrdinkou a těmi nejlepšími best of momenty z celé ságy, které Fede Alvarez zabalil do přímočarého koridoru. Na této úrovni film funguje bezproblémově. A na této úrovni si z mého pohledu zaslouží i označení nejlepšího vetřelčího filmu za posledních sedmadvacet let. Více.

Zlatá devadesátá. Konkrétně první pětiletka, kdy se naplno otevřel trh pro veškerá odvětví, včetně zábavního průmyslu. Nejedna naše celebrita si tehdy usmyslela, že se stane hvězdou světového filmu. Především sošná děvčata se toho nebála a prodávala svůj slovanský šarm kde se dalo. V té době nebyl problém vidět třeba Kateřinu Brožovou, Janu Švandovou, Zdenu Studenkovou či Markétu Hrubešovou, kterak natřásají vnady ve stupidních zahraničních eroťárnách typu Peklo v řetězech II (1993), Lusty Liaisons 2 (1994), případně Venušina delta (1995), úžasném to šperku, v němž nahou Hrubešovou olizuje dvoumetrový černoch. Byla to rovněž doba zahraničních koprodukcí. A tak se jednoho magického dne stalo, že Češi, Britové a Španělé dali hlavy dohromady a vytvořili jedno z nejhorších sci-fi v celé galaxii. Nexus! Daleko, daleko v budoucnosti je naše planeta natolik zamořená jedem a bordelem, že zkrátka praskne jako héliem naplněný balónek a lidé musejí táhnout o dům dál. Naštěstí je tu pouštní planeta Taron, kde lidé zapustí kořeny a s pomocí vzácné a nesmírně drahé látky zvané Skandium syntetizují vodu (ne, vůbec nic mi to nepřipomíná). Ještě dva roky před tím, než s dalšími štamgasty zasedl k oblíbenému stolu v hospodě, šéfoval lidem na planetě Taron maestro Kanyza. Hned od prvního záběru na hercovu znuděnou tvář je zřejmé to bolestné prozření: „Do čeho jsem to sakra vlezl.“ Kanyza má sice pěknou dceru Zilii, ale na druhé straně trpí nedostatkem Skandia pro svůj lid. Nicméně král ještěrčích bytostí Tarn má Skandia tři prdele a navíc mu pěkně hučí v kalhotách. Ideální podmínky k směnnému obchodu. Princezně Zilii se ve snu zjeví Ator. Obyčejný mladík, kterému však všichni říkají, že je vyvolený a jednoho dne ve vesmíru nastolí rovnováhu (ne, ani tohle mi nic nepřipomíná). Dialog ve snu nemá chybu. Ator: „Kdo jsi?“ Zilie: „Jsem Zilie.“ Ator: „Odkud jsi přišla?“ Zilie: „Nevím. Kde to jsme?“ Ator: „Také to nevím.“ Zilie: „Vypadáš jako by jsi poprvé viděl ženu.“ (Ator upřeně čumí) Zilie: „To snad není možné. Nikdy?“ Ator: „Nikdy.“ Zilie: „Ani jsi se nikdy nelíbal?“ Ator: „Líbal. A co je to?“ Nádhera. Bomba. Dál je to ještě lepší. Ator potká Davida Prachaře a řekne mu o plánované záchraně princezny i utlačovaného lidstva. Prachař nejdříve nechce, ale pak tedy jde. Cestou se musejí vypořádat s kmenem jakýchsi divokých žen, pro než Ator v rámci proroctví podstoupí řadu zkoušek (například šplh po laně). Hajzl Darth Vader... tedy pardon, Tarn, následně ženský kmen vypálí do základů. Ta nejvíce cool žena masakr přežije a připojí se k dvojici Ator, Prachař v cestě za pomstou. Prostě úžasné. Film nedává absolutně žádný smysl. Má několik dějových linií z nichž většina vyšumí do prázdna. Herci s přehnanou vážností pronášejí slova o osudu, cti, proroctví, svatých šutrech, síle ducha, černokněžnících a hromadě dalších patetických dělovin. Nexus je z roku 1994, ale klidně bych věřil, že jej režisér José María Forqué natočil roku 1964. Papundeklové kulisy, plastové nože, obnošené župany a kostýmy ušité z pytlů na brambory. Nexus je mimořádně špatný, ale hlavně nesmírně nudný. Všichni se pohybují strašně pomalu, mluví pomalu, bojují pomalu, utíkají pomalu a vůbec všechno dělají pomalu. Zároveň jde ale o jedinečný úkaz naší kinematografie. Zapomenutý kus kočičího zlata. Případnou exkurzi vám doporučuji na vlastní nebezpečí.