J.Lajner

„V okamžiku, kdy do kinematografie vstoupil zvuk, byla její pravá podstata zrazena.“ Melancholický, možná až romantický pohled Denise Villeneuva na úsvit rozpohybovaných obrázků zavání skrytou tužbou. Kanadský filmař si dobře uvědomuje, že mu žádné studio dvě stě milionů na zhotovení němého filmu nedá, a tak dělá „alespoň“ tohle. Mé maličkosti to úplně stačí a podotýkám, že audiovizuální obžerství dosahuje ve druhé části Duny až absurdních výšin, které mou pozornost občas odváděly od hlavní dějové linky. Opulentní, dechberoucí, s perfektně vygradovaným závěrem a charismatickým hrdinou v popředí. Výtky? Kosmická gilda hraje třetí housle, Jamisova minulost zůstává zapovězena a červíci jsou tak trochu degradováni do podoby sci-fi autobusů pro náročné pasažéry. Vše podstatné už zaznělo v hlavní recenzi. Závěrem jen tolik. Je trochu škoda, že někteří fandové mají tendenci pomalu každou filmovou novinku nějakým způsobem naroubovat na aktuální tok dějin a hledat problémy tam, kde nejsou. Pokud nejde o specifický dokument či cílenou satiru se zřetelným podtextem, pak to mám já osobně přesně naopak. U takového sci-fi diamantu, jakým Duna bezesporu je dokážu na tři hodiny zapomenout na veškeré bolesti světa a společenskopolitické třenice.

Někdo vnímá Crash jako divnou komedii, jiný se u něj nebetyčně nudí a pro celou řadu dalších diváků jde o choré dílo úchylného filmaře. Zkuste před někým nadhodit zápletku filmu. Uvidíte buď ironicky pozdvižené obočí nebo znechucený úšklebek. Je těžké Crash vzít a zasadit jej do pestré mozaiky režisérovy kariéry. Nenese stopy primitivního násilí, jež určovalo významný rys režisérových hororových prvotin. Nemá v sobě nádech sci-fi tématiky podtržený tělesným rozkladem. Nemůžeme jej zařadit ani mezi vyzrálá dramata, jaká Cronenberg začal točit s nástupem nového tisíciletí. Asi jde opravdu o černou ovci režisérovy filmařské práce. Je tam destrukce kovu i masa, pokroucené končetiny a Cronenbergova klinická režie vyšperkovaná temným chladem Suschitzkyho nástroje, ale přesto je Crash něčím jiný. Ty záměrně ploché herecké výkony, kovové zvuky strun, tma, zdemolované vozy a dusivé erotično, dodávají filmu stálý pocit vznášejícího se oparu nebezpečí. Ledově netečnou strukturou filmu Cronenberg divákovi brání, aby se s postavami ztotožnil tak, jak tomu bývá u mainstreamové produkce. Sledování nepřináší vzrušení ze zprostředkování filmového sexu ani napětí při pohledu na rychlá auta. Z diváka se spíše stává nespokojený voyeur, který pociťuje jisté nepohodlí z toho, co je nucen sledovat.

Seriál Fallout není výborný kvůli nádhernému vizuálnímu kabátku a slušně zpracované akci (když už na ní dojde). Není to ani o tom vystihnutí jedinečné estetiky, jakou je slavná herní značka proslulá. Tahle televizní show funguje, protože její tvůrci jsou sami fanoušci videoher. Nolan, Wagner a Robertson-Dworet znají hry ze série Fallout. Hráli je nesčetněkrát a vědí, jak důležité je odvyprávět dobrý příběh. Namísto doslovného přepisu jedné konkrétní dějové linky si vytvořili příběh vlastní. Svou vlastní fanfikci vycházející z milovaného zdrojového materiálu. Fallout není bezchybné dílo, avšak přístup jeho tvůrců za bezchybný klidně označím. Ani těch několik výtek (častý prvek náhody, scenáristické zkratky) nedokáže nalomit mé vnitřní přesvědčení, které říká, že jsem konečně viděl povedenou herní adaptaci. A vás ostatní, hrou nepolíbené jedince, srdečně zvu, jelikož tenhle bizarní svět má a do budoucna ještě určitě bude mít, co říct.