DaveP

Tohle je pro mě, jeden z těch filmů, které můžu vidět znova a znova a znova a pokaždé si ho neskutečně užiju a na dvě hodiny jsem přilepen k obrazovce, hltajíce každé slovo, střih, záběr, scénu, akci, vtip, dialog,  prostě všechno tady šlape, jak švýcarské hodinky od začátku do konce. Styl a tempo vyprávění jsou strhující a zastaví je až závěrečné titulky.  Guy Ritchie zde opět ukazuje svůj filmařský talent a vypráví svou další gangsterku, která nás se svým poctivým britským přízvukem provede kruhy aristokratů a pěstitelů marihuany, ukáže zákoutí gymu a odhalí, jak v Británii vybudovat svoje vlastní impérium. Charlie Hunnam s Hugh Grantem zde hrají prim a jejich rozhovor je onou páteří i pozlátkem celého filmu. Matthew McConaughey prodává své charisma, jako král džungle Mike Pearson a Colin Farrell je koučem, kterého by chtěl na své straně mít každý. Víc asi není potřeba dodávat, snad jen “Buenas tardes, Fletcher-mundo!”

Beau is afraid je jeden z těch filmů, které vám neustále rozbíjejí vaší představu o jeho směřování, jste zmateni a přesto si to maximálně užijete a těch 179 minut zde uteče neskutečnou rychlostí. Bez zacházení do filozofování, polemizování a snažení se nějak odkrýt význam příběhu a všech jeho částí, které zde samozřejmě hrají prim a byly by na desetistránkovou esej se hodí říct, že se jedná o výborně řemeslně zvládnutý film, který uchvátí většinu fanoušků filmu, ať už ho plně pochopí, nebo jen zčásti. Na druhou stranu ona komplexnost a zamotanost děje mnohým na zážitku může ubrat. Samotnému mi chyběla nějaká forma kotvy, které bych se mohl chytit. A možná tam i byla, ale mé pozornosti ušla. Celé to tak plyne, jako divoká řeka, na které se snažíte ve vašem malém člunu přežít. Každopádně to je neskutečná jízda, protože přes zmíněnou spletitost jsem byl k plátnu celé tři hodiny přikován a hltal každou scénu, kterou Ari naservíroval. Vizuály jsou dotaženy k dokonalosti, kulisy tvoří úžasné prostředí a i použitá animace z lesní části se sem skvěle hodí. Kamera nás vede z jedné scény do další až do samotného závěru, který zůstane v hlavě i druhý den, jak odhalujete a odrýváte další vrstvy a významy. A nakonec nesmím zapomenou ani na výkon samotného Joaquina Phoenixe, který je v roli Beaua naprosto fenomenální a opět potvrzuje, že patří mezi hereckou špičku současnosti.

Přestože téhle artové romanci od Damiena Chazella k dokonalosti a jeho pozdějším filmům ještě nějaké ty kroky a kvality chybí, tak nabízí skvělé momenty a scény (číslo z bistra, večírek a nakonec i úvodní scéna, kde Guy učí Madeline na trumpetu) a ukazuje tak náznak toho, čeho se od něj v budoucnu dočkáme. Minimálně práce s tempem, pocity a hudbou je něco, co už zde funguje na výbornou. Spojte to s hudbou Justina Hurwitze a je to víc než solidní debut.

Když jsem vcházel do kina, nečekal jsem, že o nějaké dvě hodiny později ho budu opouštět s úsměvem od ucha k uchu, připraven si tuhle parádní jízdu, co nejdříve zopakovat (už se tak i stalo). Duo Francis Daley a Goldstein naservírovalo akcí a humorem napěchovanou podívanou, která potěší nejen fanoušky D&D. Upřímně celé mi to navodilo pocit, který jsem měl z prvních Guardians of Galaxy. Dialogy, humor, akce, příběh, prostě celé to tady šlape na výbornou a člověk si to neskutečně užívá od první scény do poslední bez jediného hluchého místa.  Obsazení a chemie mezi postavami je další trefou do černého. Chris Pine je skvělý bard, Michelle Rodrigéz barbarka a Regé-Jean Page je přesně ten paladin, kterého jsme nevěděli, že potřebujeme, dokud jsme ho nedostali. Všichni mají své problémy a neduhy, se kterými se potýkají a bojují a i díky tomu si k nim divák velmi rychle vytvoří vztah. A nesmím zapomenou ani na Hugh Granta, jehož charisma je nakažlivé a humor všudypřítomný - “I don't want to see you die, which is why I am gonna leave the room.” Zmínku si zaslouží i vizuální stránka, kdy kombinace CGI a praktických efektů tomu dává takový herní feel asi, jako když Vám bylo 13-14 let a hráli jste svoje první D&D a vykreslovali si v hlavě, jak všechna ta různá stvoření a tvorové vypadají. Je fakt, že CGI by vzhledem k rozpočtu mohlo být lepší, nebo spíš bych řekl více posunuté do realističnosti, ale na druhou stranu by to asi vzalo něco na onom pocitu, který jsem popsal výše. Takže vlastně well done! Kolem a kolem, D&D: Honor Among Thieves je skvělou fantasy jízdou, u které doufám, ač to už moc nevypadá, že vydělá ještě nějaký ten milion, abychom dostali pokračování, protože si to rozhodně zaslouží.

Pro mě zatím asi nejsilnější epizoda první série (budeme-li ji tam počítat). Ve svém smyslu je hrozně prostá. Dva lidé si povídají a filozofují nad životem, drogami, problémy, revolucí, botami od Nike, ale občas je právě v tomhle ta skrytá magie. Je to úplně jiný formát, než zbytek série, není to tak barevný, tak extravagantní, šokující, ale i díky tomu vzniká prostor se na chvíli zastavit, nadechnout a zamyslet. Třešničkou na dortu je herecký výkon Zendayi a Colmana Dominga a velmi citlivá a intimní práce s kamerou, která to celé přináší ještě o kousek blíž k nám.

The Eddy je svým způsobem jazzový jam v seriálové podobě. Co díl, to jiný pohled na věc, to sólo jiného nástroje a další puzzle do skládačky. Každý si tu vystřihne svůj part a ať už si ho oblíbíte, nebo vám jde proti srsti, celé to do sebe ve výsledku skvěle zapadá. A když už zmiňuji jazz, ani The Eddy není na první dobrou. Člověk potřebuje chvíli, aby si začal klepat nohou do rytmu. První dva díly režírované přímo Chazellem tuhle pomyslnou skladbu hezky uvedou, abychom jsme se pak přesunuli na zmíněné sólové party, kdy některé jsou excelentní a jiné minimálně nezklamou a dovedou nás až do společného finále. Kromě hudby pro mě nejvýraznější stránkou byly herecké výkony a postavy samotné. Nikdo z nich není úplně sympaťák, všichni mají svých problémů nad hlavu a herci si tyhle role užívají a hrají je na výbornou. I díky seriálové formě má člověk prostor si k nim vytvořit vztah a moderní Paříž je tomu skvělým jevištěm.