myschenka

Přemýšlím, proč jsem si dva dny po sobě v rámci Challenge tour vybrala zrovna dva filmy, které souvisí s muzikou a zapadají do sebe i dobově, jen s určitým územním rozdílem. Nevím, jak to v sobě mají ostatní, ale u mě je hudba hlavně o vnitřním prožitku. Tenhle snímek je hodně individuální, o vnitřních běsech, boji s démony, o strachu, frustraci, sebedestrukci, o bolesti. O tom, jak si všechny „špatné“ životní zážitky postupně měníme v cihly, které si kolem sebe stavíme, abychom se ochránili, až z nich postupně vznikne zeď, o které si myslíme, že nám poskytne bezpečné útočiště před okolním světem… Toto pozoruhodné, obrazově surrealistické dílko, vyjádřené písněmi z The Wall, vznikalo dva roky předtím, než jsem se narodila, takže jsem si tehdejší dobu nemohla odžít. Ale i po těch více než třiceti letech v něm vidím kritiku stále stejné společnosti. To, jaký na nás má vliv výchova, ať už ta rodičovská, která se nám snaží dávat jen to nejlepší, ale ne vždy je to to správné; a nebo ta školní, která nás nevede k tomu, abychom rozvíjeli vlastní osobnost, protože společnost nás chce všechny stejné, bez vlastních názorů, tupé ovečky v maskách, které by neohrožovaly okolní zažité konvence. Je v tom vzdor a boření vnějších i vnitřních zdí… Shlédnuto během dubnové Challenge tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

Mám slabost pro muzikanty. Hlavně pro ty, kteří svoji hudbu žijí celou svojí duší, dokážou do ní ze sebe dát naprosto všechno. Všechno, co milují. A vyjádřit skrze ni sami sebe. Bylo to silné, drsné, emocemi přetékající, plné vzdoru a syrovosti, Solidarnośći v lidech a bezmoci. A já jsem to Jankovi všechno věřila a žila jsem to celou dobu, od začátku až do úplného konce, s ním. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

„Jestli chceš zpívat, tak zpívej! A jestli chceš být volný, tak buď!“ Úvodní slova z písně od Cata Stephense, jejíž melodie prochází celým filmem a zarývá se do kůže. Harold je jiný než ostatní, má matku, která mu absolutně nevěnuje pozornost a nedokáže ho přijmout takového, jaký doopravdy je. A tak pro ni neustále předstírá různé sebevraždy, aby v ní vzbudil alespoň trochu pozornosti, anebo ze vzdoru? Miluje pohřby a na jednom z nich potkává Maude, osmdesátiletou vitální stařenku, která ale svým duchem připomíná roztomilou patnáctiletou puberťačku, a která má otevřené srdce a mysl naprosto všemu. Stráví s ní společně spoustu času a zažívá věci, které doposud neznal, vysmívají se společně všem zažitým předsudkům autoritám. Na Maude mě uchvátila její spontaneita, způsob, jakým si dokáže užívat každičký den života. Vždyť on je tak krátký na to, abychom ho strávili věcmi, které nemáme rádi! A když pak na konci života nelitujme toho, jak jsme ho celý prožili, že jsme šli do všeho s plnou parou a beze strachu, navzdory tomu, co si o nás myslí druzí, pak víme, že jsme ho prožili, jak nejlépe jsme mohli.

Nevím, proč si poslední dobou vybírám filmy, které nekončí zrovna happy endem. I když, ony vlastně nekončí ani špatně. Možná tím víc pak dokážou zapůsobit až do morku kostí. U tohohle mě okamžitě strhnula dynamika děje, rychlost, v jaké se to odehrávalo (přece jen se mělo vejít 24 hodin do jednoho 100minutového snímku) doplněná dialogy přecházející přes různé asociace až v nesouvisející věci. Moc se mi líbila ze začátku potrhlá až šílená a upřímná Vivien, která fotí ztracené boty i Wilson, který do všeho jde po minulých zkušenostech „whatever“, nic horšího už mě snad nemůže potkat. A hlavně ta černobílá… Celou dobu jsem si užívala záběry Los Angeles v šedé paletě, které by někomu mohly připadat zbytečně zdlouhavé: Welcome to L. A. Embrace your pain. Děj se odehrává na Silvestra, kdy téměř nikdo nechce trávit poslední minuty roku sám, to je jedna věc, ale taky druhá, že něco končí a zároveň taky začíná. „Někdy si prostě musíš prožít peklo. Není způsob, jak se tomu vyhnout, chápeš? Pak holt musíš přejít přes žhavý uhlí a dostat se odtamtud pryč.“ Kromě fotografií ztracených bot mě zaujala i myšlenka s pohlednicemi, na které mohli lidi napsat svoje zpovědi nejvnitřnějších tajemství, které nikdy nikomu neřekli a poslat je umělci, který jich pak několik tisíc použil jako svoje malířské plátno… Je třeba čelit všemu, svěřit se s něčím, na co nejsme zrovna pyšní a prostě to říct. Je to přece tak ulevující!

Nikdy nic nedopadne tak, jak čekáte a jak byste chtěli, aby to dopadlo. Poklidný a jednoduchý pěší road-movie příběh o mladém muži jménem Dondup, který není spokojen se svým úřednickým životem v malé vesničce, a tak se vydá na cestu do Ameriky, aby se stal sběračem jablek a vydělal spoustu peněz. Během putování ale potkává několik dalších poutníků, kteří cestují stejným směrem do města. Na zkrácení dlouhé cesty jim jeden z nich, buddhistický mnich, vypráví příběh o chlapci, kouzelníkovi Taschim, který se vydal do své země snů. Dondup nakonec zjišťuje, že Amerika byla jen jakási vzdálená iluze, protože při svém putování potká krásnou Sonam, žijící s otcem ve stejné vesnici, do níž se zamiluje a odejít za oceán už se mu vlastně nechce. Mám ráda jednoduché příběhy s hlubokým poselstvím. A když se k tomu přidají krásy bhútánské přírody, silný zážitek z celého filmu to ve mně jen umocňuje.

Když se moje kamarádka v létě 2001 vrátila plná dojmů z MFF v Karlových Varech, mluvila jen o ní, o Amélii. Tu musíš vidět! Za pár měsíců ji dávali ve Filmovém klubu u nás v kině a já prostě musela. Vstoupila jsem s očekáváním a odcházela plná nadšení a euforie… Od té doby ji miluju, od té doby je to moje láska. Je to taková moje kamarádka do nepohody, přichází vždy, když mi je úzko. Je to snímek o dívce, která si jako malá stvořila vlastní svět plný imaginárních přátel, aby se vyrovnala s poněkud zvláštní láskou svých rodičů, vlastní dětskou samotou a docela kuriózní smrtí matky. Je o dívce se samaritánským sklonem, která po nalezení malého pokladu u sebe v bytě, začne pomáhat ostatním lidem odrazit se od pomyslného dna vlastních stereotypních životů, aby mohli konečně začít/zažít (nebo žít?) něco jinak. A taky je to o lásce, kterou jednoho dne potká ve velmi zvláštním a jí v životních osudech velmi podobném muži, jenž sbírá roztrhané fotografie u automatů a lepí je do alb. Pokaždé se od srdce zasměju, pobrečím si, užiju si úžasnou francouzštinu a uzdravující hudbu Yanna Tiersena a vypínám film vnitřně naplněná. Je to moje srdeční záležitost souznící s každičkým kouskem mě samotné.

V prvních několika minutách si mě tento snímek naprosto podmanil atmosférou slunečné Itálie, temperamentním humorem, hudebním doprovodem a především postavami malého Tota a promítače kina Paradiso Alfréda, které jsem si okamžitě zamilovala. Je v něm obrovské kouzlo a to nejen filmové, ale i lidské. Je důkazem toho, že jít si za svým dětským snem, i za cenu překonávání mnoha překážek a nástrah, má cenu. Že není třeba se bát něco změnit. A odpovídá i na otázku, jestli láska může trvat věčně? Může. A trvá. Protože když vám jednou vstoupí do vašeho srdce, máte ji tam už navždy a máte za ni bojovat ze všech svých sil, i přesto, že to někdy nedopadne tak, jak si přejete. Pro mě velmi, velmi emotivní zážitek, kdy jsem se místy od srdce smála důvtipným hláškám, a třeba veselým scénám při tamním promítání nějakého toho filmu, a jindy mi po tvářích tekly slzy dojetí... „Pamatuješ si ten příběh, který jsi mi řekl? Já vím, proč voják udělal to, co udělal. Protože věděl, že jestli princezna poruší svůj slib, zlomí mu to srdce a on umře žalem. Proto se rozhodl 99. noc odejít. Takto si ho princezna bude pamatovat navždy.“