myschenka

Iiris, třicetiletá holka, co miluje filmy a kafe, která si žije svůj osamělý život beze spánku, a která si sní svůj sen o panu božském. A tak, trochu i na popud svých kamarádek (inspirace Samanthou ze Sexu ve městě v jedné z nich je tam fakt hodně znatelná) hledá a...samozřejmě, že se pálí a hned několikrát. Místy jsem jí rozuměla, místy jsem ji nechápala, ale v momentě, když našla sama sebe, jsem jí vyloženě fandila. A pan božský se nakonec taky objevil, když už se nechtěla dusit ve skleníku, když už dál nehledala a nejméně to čekala... Za mě moc příjemná podívaná.

Když se moje kamarádka v létě 2001 vrátila plná dojmů z MFF v Karlových Varech, mluvila jen o ní, o Amélii. Tu musíš vidět! Za pár měsíců ji dávali ve Filmovém klubu u nás v kině a já prostě musela. Vstoupila jsem s očekáváním a odcházela plná nadšení a euforie… Od té doby ji miluju, od té doby je to moje láska. Je to taková moje kamarádka do nepohody, přichází vždy, když mi je úzko. Je to snímek o dívce, která si jako malá stvořila vlastní svět plný imaginárních přátel, aby se vyrovnala s poněkud zvláštní láskou svých rodičů, vlastní dětskou samotou a docela kuriózní smrtí matky. Je o dívce se samaritánským sklonem, která po nalezení malého pokladu u sebe v bytě, začne pomáhat ostatním lidem odrazit se od pomyslného dna vlastních stereotypních životů, aby mohli konečně začít/zažít (nebo žít?) něco jinak. A taky je to o lásce, kterou jednoho dne potká ve velmi zvláštním a jí v životních osudech velmi podobném muži, jenž sbírá roztrhané fotografie u automatů a lepí je do alb. Pokaždé se od srdce zasměju, pobrečím si, užiju si úžasnou francouzštinu a uzdravující hudbu Yanna Tiersena a vypínám film vnitřně naplněná. Je to moje srdeční záležitost souznící s každičkým kouskem mě samotné.

V prvních několika minutách si mě tento snímek naprosto podmanil atmosférou slunečné Itálie, temperamentním humorem, hudebním doprovodem a především postavami malého Tota a promítače kina Paradiso Alfréda, které jsem si okamžitě zamilovala. Je v něm obrovské kouzlo a to nejen filmové, ale i lidské. Je důkazem toho, že jít si za svým dětským snem, i za cenu překonávání mnoha překážek a nástrah, má cenu. Že není třeba se bát něco změnit. A odpovídá i na otázku, jestli láska může trvat věčně? Může. A trvá. Protože když vám jednou vstoupí do vašeho srdce, máte ji tam už navždy a máte za ni bojovat ze všech svých sil, i přesto, že to někdy nedopadne tak, jak si přejete. Pro mě velmi, velmi emotivní zážitek, kdy jsem se místy od srdce smála důvtipným hláškám, a třeba veselým scénám při tamním promítání nějakého toho filmu, a jindy mi po tvářích tekly slzy dojetí... „Pamatuješ si ten příběh, který jsi mi řekl? Já vím, proč voják udělal to, co udělal. Protože věděl, že jestli princezna poruší svůj slib, zlomí mu to srdce a on umře žalem. Proto se rozhodl 99. noc odejít. Takto si ho princezna bude pamatovat navždy.“

Přemýšlím, proč jsem si dva dny po sobě v rámci Challenge tour vybrala zrovna dva filmy, které souvisí s muzikou a zapadají do sebe i dobově, jen s určitým územním rozdílem. Nevím, jak to v sobě mají ostatní, ale u mě je hudba hlavně o vnitřním prožitku. Tenhle snímek je hodně individuální, o vnitřních běsech, boji s démony, o strachu, frustraci, sebedestrukci, o bolesti. O tom, jak si všechny „špatné“ životní zážitky postupně měníme v cihly, které si kolem sebe stavíme, abychom se ochránili, až z nich postupně vznikne zeď, o které si myslíme, že nám poskytne bezpečné útočiště před okolním světem… Toto pozoruhodné, obrazově surrealistické dílko, vyjádřené písněmi z The Wall, vznikalo dva roky předtím, než jsem se narodila, takže jsem si tehdejší dobu nemohla odžít. Ale i po těch více než třiceti letech v něm vidím kritiku stále stejné společnosti. To, jaký na nás má vliv výchova, ať už ta rodičovská, která se nám snaží dávat jen to nejlepší, ale ne vždy je to to správné; a nebo ta školní, která nás nevede k tomu, abychom rozvíjeli vlastní osobnost, protože společnost nás chce všechny stejné, bez vlastních názorů, tupé ovečky v maskách, které by neohrožovaly okolní zažité konvence. Je v tom vzdor a boření vnějších i vnitřních zdí… Shlédnuto během dubnové Challenge tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

Opravdu královsky jsem se pobavila. Když si někdy vzpomenu na muly, rozmazané fotografie uneseného švýcarského velvyslance, na veřejné shromáždění za práva prostitutek, na představení snad úplně všech možných světových ideologií a náboženství a na to, že se jich dá využít ve svůj prospěch, na Johnyho Hallydaye, na špagety, na balení holek na pláži a na sázky při mučení, tak mě to zcela jistě znovu pobaví a spraví náladu. Tohle bylo hodně zábavné dobrodružství.

„Jestli chceš zpívat, tak zpívej! A jestli chceš být volný, tak buď!“ Úvodní slova z písně od Cata Stephense, jejíž melodie prochází celým filmem a zarývá se do kůže. Harold je jiný než ostatní, má matku, která mu absolutně nevěnuje pozornost a nedokáže ho přijmout takového, jaký doopravdy je. A tak pro ni neustále předstírá různé sebevraždy, aby v ní vzbudil alespoň trochu pozornosti, anebo ze vzdoru? Miluje pohřby a na jednom z nich potkává Maude, osmdesátiletou vitální stařenku, která ale svým duchem připomíná roztomilou patnáctiletou puberťačku, a která má otevřené srdce a mysl naprosto všemu. Stráví s ní společně spoustu času a zažívá věci, které doposud neznal, vysmívají se společně všem zažitým předsudkům autoritám. Na Maude mě uchvátila její spontaneita, způsob, jakým si dokáže užívat každičký den života. Vždyť on je tak krátký na to, abychom ho strávili věcmi, které nemáme rádi! A když pak na konci života nelitujme toho, jak jsme ho celý prožili, že jsme šli do všeho s plnou parou a beze strachu, navzdory tomu, co si o nás myslí druzí, pak víme, že jsme ho prožili, jak nejlépe jsme mohli.

Technicky naprosto geniálně vyvedený kousek mého oblíbence Karla Zemana, u nějž bych vlastně ani nic jiného nečekala. Snímek bez zbytečných dialogů prodchnutý bohatstvím fantaskních obrazů z knih Julese Vernea. Jedním slovem nádhera. Viděno v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.