anura

venezuelská telenovela...

.....souhlasím s henrim, co souhlasí s těmi ostatními.

Toto pokračování pro mne trpí jakýmsi defektem druhých a dalších dílů těžících pouze z úspěchů prvotiny. Ano, zase vidíme oblíbenou Bridget, pokoušíme se vcítit do jejích problémů a poznat se v nich, trpíme zájmem o pokračování, čili vývin rozehraného romantického osudu. A přitom vlastně pozorujeme film, který nemá se snímkem předešlým příliš společného. Deníková forma se vytratila, inteligentní humor a věrohodnost situací, podoba skutečné realitě je také pryč. Před námi ubýhají minuty nikterak výjimečné, respektive mírně nesmyslné romantické komedie.

Je to už měsíc po skončení festivalu ve Varech a teprve tento film mne zaujal od počátku do konce. Svým scénářem, kamerou i hereckými výkony. A to i přesto, že jsem předtím měla tu čest vidět Inception.

Ještě zbývá nějaký čas, než se Gondry bude dívat svým hrdinům kukátkem do hlavy a po skluzavce jejich fóbií, snů a okamžiků pošle i nás. Ve filmu je už zárodek velkého výtvarného cítění, toužící se projevit a rozvinout a co do kreativity být dokonce o krok dál před současníky. Film charakteristiku Gondryho budoucích projektů nastiňuje, ale přitom ji sám ještě nemá. Jedná se o málo komediální frašku, nesoucí i nezřetelné sdělení. O pudech, které nás ženou do lesa a zase ven a nebo o těch pudech, jenž nutí lidstvo neustále myslet na sex? Sdělení o čemsi. Nejasné, bez psychoanalýzy mozků postav.

Další vězeňské prostředí, drama o živoření v něm? Hrdinové úspěšně utečou jako Monte Christo a nebo se pokusí utéct, pomstí se, možná na ně v závěru čeká provaz. A jestli se nenaplní můj narativní odhad, usnu v polovině filmu? Jaké štěstí, že se můj předsudek nenaplnil a bratřím Coenovým se podařilo najít si cestu k vězeňskému tématu prostřednictvím jiného žánru, než jakého jsme zvykem ve snímcích Vykoupení z věznice Shawshank, Prison Break a nebo Frajer Luke. Bratříčku, kde jsi? v sobě nese muzikálové prostředky, záměrně ochotnické, trochu ušmudlané. Komediální formou je odhalováno i pozadí surového prostředí Ameriky třicátých let. Vliv hnutí Ku- Klux- klanu, nabubřelí politici, kteří parazitují na finanční krizi. Připomněla jsem si tím i film Malý Velký muž, kde se Arthuru Pennovi podařilo vychýlit se z naučených klišé, které jsme si k westernu postupem času připojili. Nemám- li od Bratříčku, kde jsi? čekat násilí, které by umocnila akce kamery a zběsilý střih, dokážu vidět výborně vykreslené charaktery tří hrdinů, jejich naději a víru v „něco svého“ i přes neustálý výsměch osudu. Není to odtažité sledování anonymních postav či záhadného hrdiny- génia, je to sluncem prozářené, smířlivé putování kameramana a režiséra s třemi upachtěnými vězni, míjení se s podivnými figurkami a také s jejich neznámými cíli. Není to křeč a potřeba naplnit schéma dramatu. A není to nuda.

Filmy, které vystavěly svou podstatu jen na množství vtipných prupovídek či scének, se po čase mohou stát bezobsažnými. Výjimky tvoří ty filmy, které nestaví pouze na základech verbálních. Ale ty ostatní snímky ukazují, že kromě hlášek vlastně nic neobsahují, nic víc nás k nim nepoutá, ni téma, ni kvalita užitých výrazových prostředků. S četností viděného nutí mne opakovat vtipné věty s protagonisty bez sebemenšího pohybu koutku úst. Ale k Pelíškům jsme zase milosrdní, film si udržuje lyrickou rovinu, kamera je vlídná, střih je aktivní a podporuje rovinu komickou, doplněno pečlivým dobovým hábitem, jenž se skrývá v hudební složce a prakticky v misé-an- scéně každého záběru, nemohu si pomoci a přecijen dávám filmu hvězdičky tři.

Jedno nedělní odpoledne u rodičů připomnělo mi několik smutných skutečností. Tu tendenci ke vzniku nekvalitních studiových pohádek v osmdesátých a devadesátých letech, na kterých není možné najít nic, co by lahodilo oku či uchu. Pominu formální stránku těchto děl, k smíchu a k pláči jsou tu především nevkusně řešené scény z polystyrenu, svíčkové aranžmá a vedle tohoto padají zde jakékoliv aury jindy možná schopných herců.

kde byl Hřebejk, dokud nestál na piedestalu. Kéž by zase spadl dolů, aby zase viděl dál, než kam vidí dnes...

...a ten snímek na mne dýchnul v kraji půlnoční tmy jedné debilní nedělní noci. A říkala jsem si, že v 90. letech vstoupil do kinematografie žánr, který s Pretty woman právě přišel o počestnost. Pokud tedy připustíme, že romantických komedií o princi a popelce je dnes přehršel. Odpouštím filmu jakoukoliv absenci formální estetiky a to, že takřka vnímáme pouze prožitky movitého mouly a bystré slečinky z ulice. A okolní nezáživné prostředí, jeho nevkusný vizuál, logika i děj je nám putna.