Jellini

Z dramaturgického hlediska pokulhává už samotná expozice, neboť před první návštěvu u stařeny je zde předsunuta informace o chystané svatbě Duněččině (a spolu s ní i Raskolnikovovy domněnky o důvodu této svatby s jeho negativním postojem). Ve filmu se tak začíná uvažovat o vraždě "už" na základě této situace, kdežto v Dostojevského předloze se o vraždě nejprve "jen" uvažuje a nová situace (chystaná svatba) je teprve tím, co Raskolnikova "donutí" vraždu spáchat, ačkoliv by ji možná spáchal i bez toho. Dostojevského přístup je tak psychologicky a situačně otevřenější a pro čtenáře/diváka tedy mnohem bohatší. Většina rolí je tu navíc obsazena herci, kteří až příliš odpovídají daným charakterům, takže při zachování explicitního vyjadřování postav se informace dublují, čímž se do značné míry také zabraňuje divákově účasti na filmu. Kulidžanovův film není takto zbytečně okleštěn jen v obsahové, potažmo herecké rovině, nýbrž i formálně - filmová řeč je tu na úrovni druhé poloviny třicátých let a o práci se základní filmovou veličinou, tempem, se tu dá jen těkžo mluvit. Pro diváka, který před pár dny dočetl Dostojevského román, je tato nepříjemně otrocká adaptace jen nudnou rekapitulací samotného děje bez "přidané hodnoty" a pro diváka, který předlohu nezná, je to film oproti svým možnostem značně ochuzený. P.S. U knihy i u filmu jsem často myslel na Bressona. Jak on by "si vyhrál" s tolika dokonale popsanými situacemi!

Se zkušenostmi v roli scénáristy a asistenta režie (především u filmů Giuseppe de Santise) se v roce 1961 Petri odhodlal k debutu na postu režiséra. Podle vlastního scénáře natočil film Vrah, v němž se mladý a pohledný starožitník Nello Poletti (Marcello Mastroianni) dostane do podezření z vraždy své milenky, přičemž divák od počátku tuší, že Poletti je nevinný. Celá krimi-zápletka je tu pouze prostředkem, díky kterému se dostáváme Polettimu pod kůži, neboť vyšetřování, výslechy a následně i předběžná vazba ho nutí vzpomínat na svůj vztah k zavražděné milence. Divák tak má skrze vypointované flashbacky možnost nahlížet na Polettiho minulost, ve které vystupuje nejčastěji jako sobecký, necitlivý a do sebe zahleděný jedinec. V konfrontaci se smrtí milenky dochází Poletti k reflexi svého já a otevírá se tak prostor pro změnu.

Dělnická třída kráčí do ráje by se dal označit za zcela suverénní režijní počin Elia Petriho. Odhaluje zde novodobou otrokářskou praxi v továrnách, proti které se v podstatě nelze vzbouřit. Hlavní hrdina Lulu to po úrazu na montážní lince přesto zkouší a nabádá k tomu i své kolegy. Strach ze ztráty zaměstnání, dlouhá a těká monotónní práce, výrobky, o kterých ani nevíme, co se s nimi dál děje, značný nepoměr v ohodnocení mezi těmi dole a těmi nahoře. A mnoho dalších myšlenek a pocitů, který tento před více jak čtyřiceti lety natočený film neustále vyvolává - dnes dokonce v ještě větším, řekněme globalizovanějším, měřítku. Člověk tu čelí obrovskému, nedosažitelnému a částečně skrytému systému a jedinou jeho volbou, pokud nechce žít v bídě a sociálním vyloučení, je mu přizpůsobení se. (podobné téma, i když jinak a spíš jen na jedné z vedlejších postav, zkoumá Petri i ve svém filmu Učitel z Vigevana). Důležitý a nutný film, kterých by mělo být více.

Při dokonalém dualismu formy a obsahu je nám tu představena Petriho vize budoucnosti, ve které již lidstvo zapomnělo a zcela rezignovalo na jakékoliv morální, etické a duchovní hodnoty (ještě lépe: lidstvo jakoby takové hodnoty ani nikdy nemělo). Vize společnosti, fungující na principech zažitého a normalizovaného fašismu, v duchovní sféře se navracející k primitivním pohanským rituálům, a v rovině všudypřítomného a nejmodernějšího entertainmentu oživující starověké gladiátorské zápasy na život a na smrt. V částečně komediálním, částečně dramatické a místy melodramatickém podání a za výrazné podpory skvělé hudby Piera Piccioniho energií nabitý film. A z dosud mnou shlédnutých Petriho filmů asi nejlepší. (věčná škoda toho debilního, producentem Pontim vynuceného konce, který veškerá témata filmu úspěšné zametá pod koberec).

Krátký dokument, pokoušející se bezprostředně po událostech reagovat na smrt Pina Pinelliho. Viděl jsem pouze 12cti minutovou část režírovanou Elio Petrim, nazvanou "Tre ipotesi sulla morte di Giuseppe Pinelli". Petri s Volontém se tu pokoušejí rekonstruovat tři oficiální verze Pinelliho sebevraždy, přičemž na konci připojují i tu neoficiální a asi nejpravděpodobnější, tedy že Pinelli byl zavražděn. Druhou část dokumentu natočil režisér, scénárista a básník Nelo Risi.

Po dvou filmech z Říma zamířil Elio Petri zachytit kus pravdy do průmyslové oblasti v Lombardii, konktrétně do městečka Vigevano, které během 50. a 60. let zaznamenalo téměř dvojnásobný nárůst obyvatel. Ve scénáři i v provedení je film paletou několika motivů a témat, která se točí kolem hlavní postavy, charakterově těžko zařaditelného učitele Mombelliho. Skrz něj může divák reflektovat střet mezi "moderním" a "staromódním" přístupem k životu, který je tu vyjádřen kontrastem industrializované společnosti na jedné straně a "starého řádu/zvyku" na straně druhé. Práce v továrně nám sice může přinést existenční zabezpeční a případně luxus, v rovině existenciální ale vede ke ztrátě smyslu a jistot a k problémům z toho pramenícím. Na druhé straně je tu (tehdy i dnes) nepříliš ceněné zaměstnání učitele v kombinaci se "staromódním" pohledem na roli ženy, což zde vede k životu v chudobě. Mombelli tu, zvlášť v konfrontaci se svou ženou, která lehce podlehne svodům konzumu (od kabelky ve výloze, přes továrnu a podvody, až k zaprodání sebe sama), ztrácí jistotu ohledně své role ve společnosti. Film vyvolává řadu otázek a částečně odlehčeným způsobem vyjadřuje zmatení a strach z rychle se měnících základů, z nové společenské optiky, kdy není důležité "jak" něco dělám, ale "za kolik".

Nikoliv Drama / Thriller / Sci-fi, jak je uvedeno výše, nýbrž Design / Užité umění. Ničím víc a ničím míň tento "film" není. Navíc i v rámci této případné kategorie mě Gravitace míjí. Zcela plochá implantace příběhu a minulosti postav a naprostá absence zla (jakož i dobra) odhaluje nemožnost takto si v umění počínat (na rozdíl od designu a užitého umění). A pokud se zde za zlo považuje smrt (elementárně), pak lze namítnout, že to je jen předsudek. :-) Chápu, že kdyby tento pro někoho esteticky úchvatný výrobek nesestrojil Cuarón, udělal by to místo něj někdo jiný. Takovéto bezpředmětné soutěžení je ale tuze nezdravé a hlavně - právě bezpředmětné. Na shledanou v Disneylandu na další nové atrakci.

Onen čirý smutek, který tak krystalicky "vyzařoval" z Ženy pod vlivem, zde dostává jiný odstín. Neboť tentokrát to jsou nikoliv okolnosti, ale jsme to my sami, kdo tento smutek vyvolává. Proudy lásky vnímám jako autorův nejosobnější film a četl jsem ho ve dvou rovinách: je totiž docela možné, že Cassavetes už během vzniku tohoto filmu tušil svou relativně blízkou smrt a rozuměl mu jako svému poslednímu. Několik scén tedy lze (nad)interpretovat jakožto Cassavetesovo loučení s divákem (poslední záběr filmu) nebo s jeho ženou Genou Rowlands (scéna, kde společně tančí před kamerou). A film samozřejmě nepostrádá to typicky cassavetovské tempo napjatější než struna, u kterého máte neustále pocit (a které vás přesvědčuje), že se odehrává něco zcela zásadního.

Cosi, a možná je to ďábel, nás neustále pokouší a chce, abychom se vrhli do propasti, všudypřítomné kolem nás. Tehdy je na dlouho konec nám samým, kdy neovládáme své tělo, a smrt, která voní, předchází smích. Zrak i mysl jsou zakalené a stín a prach jsou nám blíž. To vše až do chvíle, kdy nás naštěstí už ďábel zradí, a vydá nás v smrt, která nechtuná. // Zcela suverénní scénář a režie.

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět).