Moco

Po dlouhé době byl podle mě pohádkový žánr v české kinematografii překročen. Nejedná se o nějaké zvláštní efekty, ale o promyšlený příběh, který nejenom vystihuje mnohé mechanismy lidského života, ale reaguje na současné otázky společnosti, potažmo lidstva. Je velice aktuální a také předjímá začátek nové budoucnosti, kdy se lidé opět navrátí k téměř ztracené kultuře a tradicím. V tom je snímek celkem vizionářský. Ale zpět k příběhu. Tvůrci použili osvědčený scénář, který jsme mohli vidět například ve snímcích Na Hromnice o den více nebo Na hraně zítřka. Stále dokola se opakující den, který musí hlavní postava prožívat stále znova a znova a hledá klíč, jak vyřešit to s čím se potká, co nejlépe. Opakující se cyklus připomíná každodenní rutiny, kterým čelíme. Opakující se situace, až do úmoru. Ale pozitivní na tom je, že se hlavní postava vyvíjí, učí se, dospívá a proměňuje. Musí vnitřně vyspět, aby dokázala prolomit kletbu, která obestírá jí i její království. To je opakující se archetyp zmiňovaných snímků. Jedinec musí najít řešení v sobě, zlepšit se, učit se a zdokonalovat. To co vypadalo jako prokletí opakujícího se dne je později vnímáno jako dar - čas na přípravu pro velkou, konečnou zkoušku. Vynikající snímek, herecké výkony, scénář i režie. Jen málo co vytknout a tak z nadšení dávám plný počet.

Dokument je výborná investigativní práce, ale i filmová tvorba. Je dramaticky dobře zpracovaný a doslova nabitý množstvím informací. Od doby, kdy byl natočen už diskuse o některých expertních věcech týkajících se povahy viru mírně pokročili - experti se ale i dnes dále přou o jeho "přirozený či laboratorní" původ. Dokument je opravdu skvělý základ a považuji ho za minimum toho, co je dobré vědět o současné pandemii wuchanského koronaviru.

Dát dohromady mladé nadějné herečky, zasadit mezi ně ostřílené hvězdy, jako Laura Dernová, Chris Cooper a Meryl Streepová, a to celé zabalit do vynikajících kostýmů, výpravy a atmosféry klidu – to všechno se najednou podařilo filmařskému týmu okolo autorky a režisérky Grety Gerwigové. Výsledkem je zdařilý snímek plný života a pohnutých osudů. Osobně jsem se velice bavil. Je to takové malé komorní drama o čtyřech sestrách, jedné matce a několika blízkých přátelích – ale zároveň skutečně… skvěle zvládnuté filmové umění.

Jen málo snímků člověku vhrkne slzy do očí a jen málo podobných výjimečných příběhů napíše život. Tento snímek má v sobě skutečnou naději, a tou nadějí jsou ryzí projevy lidství. Něco takového natočit je jako přinášet zprávy z veliké hloubky, z vnitřního osobního neviditelného světa. Za mě - myslím, že tohle je smysluplné naplňování poslání filmové tvorby.

Vynikající kvalita 2D animace - v tomto ohledu skutečně zajímavý snímek. Ale asi hlavní věcí je, jak dětem vysvětlit, co je to totalitní společnost, doba komunismu v bývalém Československu nebo jaká je cena za svobodu - v tom bude snímek pro tuhle generaci dětí velice prospěšný a ulehčí velký kus práce. Inspirací pro natočení snímku byla dětská kniha Fritzi war dabei od německé autorky Hanny Schottové, která nyní vychází také v českém překladu. Díky knize si mohli rodiče s dětmi povídat o tom, co zažili a proč bojovali za svobodu. No a teď tuto úlohu má plnit film. Pro mě velice citlivě zfilmované a hlavně trefné. Skvělá atmosféra, ne hořkost, ale naděje a mrazení v zádech, protože tohle je skutečná a významná část historie, která se nás osobně dotýká.

Jeden z europoslanců po promítání prohlásil: „Tento film podle mne dech beroucím způsobem ilustruje nebezpečí, které čínský režim představuje v Číně i v zahraničí.“ A já bych dodal, že setkání člověka, který poslal vzkaz z pracovního tábora v Číně se ženou, která jeho vzkaz našla je samo o sobě unikát a Leon Lee to ještě dostal na plátna kin. Snímek byl promítán v rámci aktivit na ochranu lidských práv Evropského parlamentu. Po promítání měli europoslanci možnost položit otázky přítomnému režisérovi Leonovi Leemu, původem z Číny, který v současné době žije a tvoří v Kanadě. Mezi jeho pravděpodobně nejúspěšnějším a nejznámějším snímky patří dokument Člověk na prodej odhalující spolupráci vězeňského systému a transplantačních center v ČLR.

Myslím, že v Evropě se toho moc k tématu lidská práva a Čína nenatočilo. Toto je jeden z mála snímků sledujících výsledky činnosti čínské tajné policie v Evropské unii. Srbská vláda na pokyn čínského režimu nechala zatknout aktivisty z EU přímo na letišti nebo v hotelu, kde na ně čekali policisté. První otázka, která mě k tomu napadla byla - jak mohli vědět, kdy přiletí nebo kde se ubytují? A nejen to - jak mohli vědět, že právě tihle lidé jsou aktivisté, kteří se chystají odcestovat do Srbska, aby tam protestovali?

Postavy mohou děti ledasčemu naučit. Jednají rozumně a chytře, z čehož také vychází humor a vtipy celého snímku, které se nesou v duchu zdravého rozumu. Snímek tak nechává celou řadu současné filmové tvorby daleko za sebou. Když si k tomu přidáte fakt, že slušně pobaví a potěší i dospělé, je to určitě hit pro rodinnou návštěvu kina, kterou sám za sebe vřele doporučuji.

I když se jedná převážně o dialog dvou postav, nechybí v něm napětí, zvraty a překvapivé momenty. Toto komorní drama má jen velmi málo mezer a připomíná velice kvalitní divadelní umění s důrazem na jemné nuance mezilidských vztahů a povznesené společenské, politické, ale i filosofické debaty. Hovory s T.G.M. podle mého mínění také ukazují, kudy by se mohla česká kinematografie vydat a navázat na vynikající předválečnou a válečnou tvorbu černobílých snímků, jakými byly například Přítelkyně pana Ministra nebo Čtrnáctý u stolu a podobně. Zkrátka snímků, které mají rozum, úroveň a hodnotu. Čímž je řečeno, lepší návrat k rysům významné české kinematografie, než napodobování a následování vlivu současné hollywoodské tvorby akčních snímků, vyprázdněných bláznivých komedií a hrdinských trháků. To by bylo pro kvalitu a hodnotu českého filmu skutečně zhoubné. To je můj názor.

Tajný polský agent vysvětluje, co dělaly tajné služby východních zemí - agenti východních zemí absolvovali kněžský seminář, dostali se do Vatikánu jako kněží a postupovali výš, někteří až k papeži. A pak hlásili zprávy zpět své tajné službě, popř. KGB. Připomíná mi to způsob, jak komunistická strana Číny vysílala své členy, aby infiltrovali budhisty apod. a rozkládali budhismus zevnitř...