Skleněný

Doba si žádá ostré pózy proti filmům, které štěpí publikum a než vyjít takovému případu trochu vstříc, je lehčí se mu začít smát. Skleněný je totiž stejně jako svého času Vyvolený pro trpělivé diváky, ale takovým dnes trendy příliš nesvědčí. Shyamalan oprašuje pozvolné tempo, jinakost a zatímco většinu stopáže slibuje novou generaci komiksu, nakonec přichází s pravým opakem, s antikomiksem, jehož finále kopne alespoň trochu empatického diváka přímo do slabin. Za pomoci perfektně využitých flashbacků musím uznat, že na některé pointy jsem zkrátka připraven nebyl a přestože si nemyslím, že právě takhle bylo všechno před dvaceti lety rozmyšleno, uvěřil bych, že to, co tvůrce dlouhé roky nosil v hlavě jako pokračování nezlomitelného vztahu Davida a Eliáše, mělo vypadat právě takhle, jen Kevin mu posloužil jako ideální roznětka. Tady není místo pro odbočky, takže stížnostem nad tím, že nás teď mají čekat sequely či spin-offy, se musím potutelně smát. Ty totiž nikdy nepřijdou, ani přijít neměly. Řečeno bylo vše, do poslední kapky. A nejvyšší hodnocení dávám, i když si nejsem jistý, jestli se sem dokážu ještě někdy vrátit a i když mě při odchodu z kina vnitřně bolelo asi úplně všechno. (24.01.2019)

Jakožto obří fanda Vyvoleného jsem se velice dlouho těšil a chválabohu nejsem zklamán. Je opravdu radost opět vidět Willise v kině, navíc prakticky neznuděného a v hlavní roli. Vyvolený svou, nejspíše poslední šanci, chytil za pačesy a skvěle sekunduje jak značně rozpolcenému McAvoyovi, tak skleněnému Jacksonovi. U posledního jmenovaného mi dlouho bylo líto, ačkoliv je po něm film pojmenovaný, jeho nevděčná role nemluvy na vozíku (kvůli tomuhle prošvihne Tarantina?), nicméně závěr to plně vynahrazuje. Finále vlastně vynahrazuje naprosto vše. Shyamalanovu mysteriózní touhu, velice pozvolné navnazování na věci budoucí, i samotnou oddalovanou konfrontaci hlavní trojky. Celkově je finále tak napínavé, že jsem si ohryzal všechny nehty na rukou a dává zapomenout na určité logické lapsy, které však v tomto případě lze nějak opodstatnit. Mysteriózních filmů je málo, zároveň je to můj velice oblíbený subžánr a já se sakra těšim, co Blumhouse ještě zvládne vytvořit z této znovu-nakopnuté série, o které by nikdo před Split neřekl, že může být sérií. PS : Anya Taylor-Joy mi přišla trestuhodně nevyužitá, ale jistě dostane šanci někdy v budoucnu. PPS : Jsem zvědav, jestli soundtrack bude poslouchatelný samostatně, ve filmu funguje parádně. (18.01.2019)

Ach jo. I po špatných zahraničních ohlasech jsem doufal, věřil. Před pár dny jsem po druhém zhlédnutí docenil řadu narážek i provázanost s dalšími Shyamalanovými tématy v Rozpolceném, ale ani shovívavost mi v tomhle skleněném případě nepomohla. Nadějný úvod zabije ukecaná následná hodina, kde se nic nestane a dojde jen k přehršli nikam nevedoucích dialogů a herecké exhibice Jamese McAvoye, připomínající víc než co jiného WTF kolektiv Jona Lajoie. Zápletka se opět točí kolem zpochybňování superhrdinských schopností a vzájemného přetahování ústřední trojice, což se dalo čekat. Shyamalan se to rozhodl opepřit řadou zvratů, které však z velké části nedávají smysl a zcela nevhodně rozšiřují vesmír, v němž by se komorní příběh hrdinů a záporáků vlastně vyjímal lépe. Je to prostě škoda, poněvadž nuda střídá absurditu a ani snaživý divák se nedočká racionálně uspokojivých vysvětlení či alespoň emočně působivých scén. Spoustu zajímavých nápadů nelze Shyamalanovi odepřít, ale takové zpracování od tvůrce, co má za sebou víc než reklamu na tampony, je opravdu tristní. (08.03.2019)

// Kreativní proces u psaní scénáře k tomuhle filmu si představuji asi tak, že Shyamalan po nečekaném úspěchu Split začal radostně mlátit hlavou o klávesnici dokud mu někdo neřekl dost, na víc stránek stejně nemáme rozpočet. Druhá polovina filmu je v podstatě tak špatná, až začnete chvíli pochybovat nad tím, jestli jste se sami náhodou neocitli v nějaké pochybné cvokárně. 2/10 (16.01.2019)

Vyvolený, Rozpolcený, Skleněný. A trochu rozpačitý. Zázračný přeživší vlakové nehody, chlapík, ve kterém kvůli duševní poruše přebývá 24 osobností, a černoch s nesmírně křehkými kostmi. Indický tvůrce výrazných dějových zvratů M. Night Shyamalan umí i zklamává. Udržuje nepříjemné napětí, klade různé otázky, ale místy to vypadá, jako kdyby výsledek tvořilo několik tvůrců s různými vizemi. To, co mělo v první polovině dynamiku, se v druhé vleklo. A v závěru jen dokulhávalo. K ději asi tolik: James McAvoy (znovu výborně přepínající herecké polohy) zrovna psychicky týrá čtveřici roztleskávaček, Bruce Willis brání utlačované, takže se hoši pobijí a nakonec oba skončí v ústavu, kde roky sedí i zdrogovaný Samuel L. Jackson. Chování těch tří i dalších postav je – no, zvláštní. Komorní dialogy o podstatě jejich identity jsou na tom stejně, komentář k fenoménu superhrdinů se míjí účinkem. Divák prostě tak nějak věří, že kdysi milovaný Shyamalan po solidním found footage hororu The Visit a McAvoyově exhibici v Rozpolceném znovu zaboduje. Ale říct se to úplně nedá. Stejně jako minule i nyní docela přepálil délku. A předložil několik zajímavých, ale ve výsledku prázdných scén. Na výsluní už se asi nikdy nepodívá, ale za sebe to jako nějaký velký průšvih nevidím. (12.04.2019)