Osm hor

Trochu kýč (což ostatně u van Groeningena není nic nezvyklého), v tomhle konkrétním případě mi to ale nevadí. Vizuálně nádherné, formát obrazu tomu za mne dodává analogový dojem příjemného retra. Kdyby se redukoval, nebo zcela zmizel voiceover dospělého Pietra, byl by film o minimálně deset procent lepší. Ani přes relativně bohatou stopáž jsem se ale nenudil, což oceňuji slabší čtyřkou. (56th KVIFF) (10.07.2022)

Musím souhlasit s tím, že volit formát 4:3 u vizuálního filmu z hor je skoro až nešťastné. Záběry byly krásné... a byly by úžasné v širokém formátu. Film samotný trochu doplácí na délku, ale jinak příjemně plyne, dá vyniknout přírodě... zásadní myšlenku ani emoce nepřinese, ale možná donutí zamyslet se alespoň samotného diváka. KVIFF 2022 (07.07.2022)

Snímek blížící se legendám Útěku do divočiny či Zkrocené hoře. Sice tu není tak akcentovaná kritika světa a vůbec se tu nevyskytuje homosexualita, tenhle příběh přátelství v Alpách a Himálajích má hodně co sdělovat i ukazovat. Divácky vděčná artovka s úžasnou hudbou - třeba tato scéna. Má to hloubku. A na konci vše viděné dává smysl. Nádherný příběh o životě zobrazující dlouhou trasu... 80 % (16.01.2023)

Sladkobolný kýč s lehce homosexuálním podtextem určený sentimentálně založeným divákům. Na tak dlouhou stopáž je děj zcela minimální. Jedna hvězdička za záběry horské přírody. Kdyby filmoví tvůrci ze scénáře vyškrtli lidské herce a místo nich angažovali kamzíky, sviště, medvědy, orly nebo co já vím, co všechno v horách žije, tak by se na to koukalo mnohem líp. Uvítal bych též detailní záběry horské květeny, tzv. skalniček. (31.08.2023)

Ohromně silný příběh, kde mě celou dobu trápil fakt, že jsem věděl o stratistiplném konci. Musím se přiznat, že oddání se divokosti přírody, kdy jde člověk bezhlavě do extrému až za hranu, je moje a už zítra začíná moje putování, kdy budu říjen-listopad stanovat na západním pobřeží deštivého a už asi i chladného Irska. Stopáž je tady zcela adekvátní, perfektně představila pouta mezi oběma horaly, jejich vztah k horám, lidem, i celoživotní snaze se přiblížit člověku, kterým chtějí být. Záběry z Alp jsou nadpozemské, značení tras jsem zažíval i já, kdy nás můj táta vzal poprvé do Fatry a ta představa pietně vzdát hold postavením horské chaty je prostě noblesní a hrozně inspirující. V Tatrách člověka v horkých chatách hned napadá jaké to asi je žít v oblacích, odpověď, zcela omračující, ale daň se platí s přirážkou. Každopádně lidi jsou různí, co je pro jednoho bláznovina, je pro druhého modla a žít a zemřít pro to, co milujete, v co věříte, v čem jste jako ryby ve vodě, kde na sobě necítíte tlak, to za to mnohdy stojí. Pietrova evoluce byla taková moje, no a z Bruna mám v sobě maličko taky - každopádně na rozdíl od něj mám tu rodinu, které mě drží daleko od myšlenek na strávení zimy někde mimo civilizaci. Však to byla má sestra, kdo mně film ukázal, bravo, kandidát na film roku jak vyšitý. (17.10.2023)