Můj milovaný vrah

Kdo unesl a zavraždil malou Stafani a následně i jejího tatínka? Inspektor Luca Peretti znovu otevírá starý nevyřešený případ v momentě, kdy je soukromému detektivovi a současně pojišťovacímu agentovi utržena lžící bagru hlava. A protože více osob by mohlo nakonec vraha identifikovat, vražd přibývá. Napínavý příběh zežloutne. Černé oblečení, kožené rukavice a malá kotoučová pila se roztočí, až krev stříká. Jistě, mordy mohly být drsnější, ale zase jich je více. Možná až trochu ubíjející je fakt, že vrah je před policií stále krok napřed, což se v závěru vysvětlí. Kamera se dívá očima vraha, občas ale očima i jiných postav. Snímek se tak stává místy natolik tajemný, až se v něm jeden ztrácí. Naštěstí nit je záhy navázána. Nejnapínavější jsou chvíle, kdy vrah pronásleduje ženy. Příjemné giallo na velmi krásné 4*. Ovšem tenhle snímek si zaslouží červená čísla, tak jednu přihazuji navíc. (05.08.2020)

The Bird with the Crystal Plumage Daria Argenta svojim spôsobom stvorilo žáner, lebo po jeho veľkom úspechu sa roztrhlo vrece s giallo. Rok 1972 bol jednoznačne vrcholom popularity, kedy vyšli desiatky talianskych thrillerov s vrahmi s koženými rukavicami a s detským motívom. Mio Caro Assassino nie je ničím odlišný, na môj vkus je až príliš detektívny (finále je ako z Agathy Christie, kedy detektív vysvetľuje skupine podozrivých, medzi ktorými je vrah, čo sa stalo), bez podmanivého vizuálu či dráždivej erotiky. Ostáva tak len mysteriózna hudba na štýl Rosemary's Baby. (16.11.2020)

George Hilton, jedna z hereckých top celebrit žánru gialla, se v My dear Killer představil jako policejní inspektor a nelze nic jiného než jeho výkon pochválit. Na trochu delší délku filmu se příliš vražd nestane, no ale jedna je provedena vskutku luxusně, což pochvalu zaslouží také. I když jde inspektor stále po horké stopě, pocit rozvleklosti vyšetřování se u mne stejně dostavil, ale odhalení vraha ve stylu Hercula Poirota mne nakonec přesvědčilo hodnotit lehce nadprůměrně. Na filmu se podíleli oba klasici italského soundtracku, standardně výtečná je hudba Ennia Morriconeho, Bruno Nicolai dirigoval orchestr... (25.05.2009)

Další zapomenutý flák, jenž my, zdejší uživatelé, objevujeme především díky zapáleným titulkářům, za což patří velký díky. Jak jsme všichni jistě poznali, Mio caro assassino je klasickým giallem: obsahuje všechny potřebné atributy pro splnění divákových potřeb. Tím mám samozřejmě na mysli tajemného zabijáka, vraždy, výborného detektiva a povinnou nahotu. Příběh se tentokrát točí okolo únosu malé dívčiny, a i když druhá půlka citelně zbrzdí svižné tempo té první, pořád je to slušná zábava. Vzestupné vygradování bohužel také chybí, místo ní se dočkáme typicky columbovského závěru. (01.11.2011)

Spousta detailů nedává smysl, včetně samotné zápletky, scéna vraždy učitelky je na jednu stranu napínavá, na druhou totálně nesmyslná, ale asi je to nejblíž k Argentovi, jak se jaké giallo dostalo. Závěr ala Hercule Poirot je docela dobrá odchylka od klasického schématu. George Hilton je i s knírkem v roli vyšetřovatele fajn, zklame ale Ennio Morricone, jeho soundtrack je tu naprosto nevýrazný. (20.07.2022)