Vojáci
Soldaty
Soldiers
Obsahy(1)
Podle válečného románu Viktora Někrasova V STALINGRADSKÝCH ZÁKOPECH vzniklo v roce 1956 černobílé drama, jehož scénář vytvořil sám autor knihy. Přivézt znovu na svět statečné vojáky, kteří strávili přes půl roku v zákopech pod Mamajovou mohylou a hrdinně bránili město Stalingrad, to byla hlavní myšlenka tvůrců tohoto výjimečného díla. V popředí stojí trojice sovětských vojáků, kteří se stávají součástí nové jednotky, zuřivě bojující o každý metr země před Stalingradem. Po nesmyslném rozkazu náčelníka štábu přijde statečné trio o většinu svých kamarádů, ale válka pokračuje neúprosně dál. Vojáci spěchají zpět do zákopů, zpět na místa, kde se především bojuje, ale také navazují přátelství na život a na smrt. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (12)
Úsilí najít v nejcharakterističtějším lidském výtvoru - válce - cosi humánního, idealizovaně lidského končívá většinou smutně. Je-li pak nositelem těchto hodnot voják, bývá výsledný obraz mnohdy paradoxní. Ovšem, vychýlí-li jej ještě patos a přesvědčení o jednoznačností pravdy a jistota o pravdivosti (a oprávněnosti) vlastního postoje, stává se výsledek nikoliv uměleckým dílem, ale obyčejnou propagandou. Na Ivanovových Vojácích mě potěšilo alespoň to nepatetické vidění a stálá vratkost, obtížná uchopitelnost sledovaných postav, a filmově - věrohodnost, přirozenost (některých) herců, místy i atmosféra. Přesto i zde má válka spíše povahu kulis, do nichž se (předpokládaná) lidská nevinnost zaplétá jaksi bezděčně, úradkem jakési dobře známé a snadno pojmenovatelné osudové síly. Jak tomu ovšem ve skutečnosti (pravdě) je? Poznamenávám si alespoň návodné poznámky Jeana-Paula Sartra psané v Marmoutieru v září 1939: "Ve válce člověk prochází světem-nástrojů. Úplně jako v kasárnách. jen se z něj po celou dobu line, tak jako z hezkých věcí, jejichž půvab se nevytrácí, jakási prchavá připomínka světa zmizelého, permanentní iluze. [...] Válka je socialismus. Omezuje individuální vlastnictví člověka, vlastně je ruší a nahrazuje je vlastnictvím kolektivním. Oděv, lože, potraviny, nic už mi nepatří, nemám už ani dům. Všechny věci, které užívám, patří společenství. A nemohu k nim přilnout, protože tento kolektiv, právě proto, že je kolektivní, je neosobní. [...] Všechny tyto předměty-nástroje jsou odkazovány ke svému původnímu smyslu. V době míru i války má kladivo přibíjet hřebíky, hřebík má připevnit střechu atd. V době války je to ale ničení. U děla nebo pušky je to jasné. Ale ve válečném světě je do očí bijící, že všechny věci, které sloužily ochraně člověka, jsou zde nedotčené a jejich hlavní smysl nyní spočívá v ničení. [...] Válka není cholera. Je to lidská záležitost, vytvořená svobodnou vůlí. Nesmí se pokládat za těžkou nemoc, k tomu je nezbytný stoicismus. [...] důvěřuji vojákům, jako nemocný důvěřuje lékařům. Je to pěkné svinstvo." ()
Četla jsem román Viktora Někrasova. Musím říci, že napsat román a pak scénář k filmu, není jedno a totéž. Kdyby tam nehrála tehdejší hvězda sovětského filmu INNOKENTIJ SMOKTUNOVSKIJ , tak by se snad nebylo ani na co dívat. Zde se mi znovu potvrzuje, že dobrý scénárista je mnohdy lepší, než sám spisovatel. Což se v tomto případě nedá o panu Někrasovovi říci. (Měl tuto práci nechat odborníkovi). Román je rozhodně lepší !! Hudba: Oleg Karavajčuk. ()
Na poměry ruského válečného filmu se připravte na netradiční obsahovou stránku. Považte, film začíná ústupem během německé letní ofenzívy roku 1942 a dokonce se dočkáme i jeho kritiky (mladý poručík na výtky civilisty odpoví, že by to mohl nahlásit a nakousne, jaké následky by tato kritika mohla mít). Během nesmyslné zteče zahyne řada vojáků a odpovědný důstojník (bažící po slávě a vyhrožující vojákům zastřelením) je za tento čin následně degradován a postaven před tribunál. Bohužel, ideologická rovina je ve snímku též, ale naštěstí né v takové míře jako v jiných dílech a místo odporu vyvolává spíše úsměv. ()
Už je mi blbě z ala akčních snímků typu bratrstvo nehrožených, kde se půl děje někam běhá, střílí, vojáci si hrajou na největší borce a potom se z toho stejně poserou. Východní a západní produkce se nedá srovnávat. Bojové scény sice vypadají směšně, ale je nutno pochopit, že Sovětský svaz neměl tolik prostředků k vytvoření velkofilmu, proto chrlil jen nízkorozpočtové s chabými bojovými scénami, zato překypující hrdinstvím a vtipkováním v zákopech. Stačí se neohlížet na ideologickou stránku. "Nemáte chuť na trochu čaje? Právě vzkypěl samovar" ()
Spisovatel Viktor Někrasov, podle jehož válečného románu ,,V stalingradských zákopech" byl film „Vojáci" natočen, řekl o své práci na filmovém přepisu románu a dalších tvůrčích záměrech: „Když mi ,Lenfilm' nabídl, abych napsal scénář podle svého románu, bez rozmýšlení jsem souhlasil. Pouhá myšlenka, že bude možno na plátně vzkřísit Stalingrad, Mamajovu mohylu, v jejichž zákopech jsem z vůle osudu strávil pět a půl měsíce, že bude možno oživit lidi, kteří v nich seděli, bojovali, odráželi útoky, myslili a navazovali přátelství pouhá tato myšlenka mě nadchla. Teď je film hotov. Jmenuje se ,Vojáci'. Nemohu posoudit, jaký je. Mohu jen říci, že my všichni herci, režiséři, celý tvůrčí kolektiv jsme pracovali s nadšením, vášnivě, neúnavně. Exteriéry jsme natáčeli ve Stalingradě, na těch místech, kde se před lety bojovalo. Jenom útoky na Mamajovu mohylu, kde v roce 1942 zuřil největší boj, jsme museli natáčet u Leningradu. V Jukách byla přesně napodobena přední linie, postaveny z překližky slavné vodárenské nádrže, o které se téměř půl roku zuřivě bojovalo a musím říci, že ani nejzkušenější divák, ba i ten, který kdysi útočil na tyto nádrže, nerozeznal by je od skutečných. S výběrem herců jsme měli štěstí. Rozhodli jsme se nebrat známé hvězdy. Nechtěli jsme, aby divák říkal: To je Kadočnikov, to je Krjučkov ... v "Nesmrtelné garnisoně" hrál lépe (nebo hůře). Chtěli jsme, aby tváře byly nové, aby si je divák zapamatoval, zamiloval. Ze známých herců hrál pouze L. Kmit, Peťka z ,Čapajeva'. Hraje tu Čumaka, velitele rozvědky. Všichni ostatní jsou mladí. Zkušenosti neměli, ale to jim nebránilo (možná, že i pomohlo?) vytvořit to, bez čeho se nepodaří film o válce, i kdyby v něm bylo sebevíc výbuchů, útoků a bombardováni. Vytvořili živě lidi, prosté, přirozené, bez jakékoli pózy. Takové, jako byli stalingradští vojáci. To ovšem není zásluha jen herců. Režisérovi filmu A. lvanovovi (tvůrci známých filmů ,Na hranici', ,Hvězda' a ,Lomonosov') se podle mého mínění podařilo najít pravou tonalitu filmu. Nesnažil se ukázat ,hrůzy' války, její vnější stránku. Zajímali ho především lidé. ,Je to film o lidech,' říká, ,o těch, kteří vyhráli válku." Několik slov o plánech do budoucna: „Opět píši scénář. A opět je to přepis, tentokrát ,V rodném městě'. A opět se trápím. Dokonce víc než při ,Stalingradských zákopech'. Proč? Na tuto otázku těžko odpovědět. Film mi učaroval... Jiné vysvětlení není." (Kultura 1957, ě. 14 zkráceno.) Filmový přehled 44/1957 ()
Galerie (52)
Photo © Lenfilm
Reklama