Kdo to tam zpívá

Velký luxus. Srbové a obdobná chamraď z východu je mrdlá do hlavy tím nejlepším možným způsobem. Tuhle cestu do Bělehradu rozhrkaným autobusem jsem si vskutku náramně užil. Po cestě si divák nejenom užil spoustu zábavy, ale přiučil se něco nového o srbské nátuře, poznal srbské zvyky, srbský folklor, a to celé na pozadí zuřící války. Nádherně zachycená a skvěle předaná atmosféra doby divácky maximálně atraktivní formou, kde není nouze o humor, ale nechybí ani trošku hořké momenty. Z mého pohledu jeden z nejlepších jugoslávských filmů, které kdy spatřily světlo světa. (12.11.2019)

Malá, milá, úsměvná a přesto tragická cesta několika cestujících do Bělehradu na pozadí posledního svobodného dne tehdejší Jugoslávie před začátkem německé okupace. Myslím, že Marigoldův komentář je více než výstižný, já bych chtěl jen dodat, že na mě z filmu doslova sálala lidská zbabělost, s jednou výjimkou a tou byl nakonec ten jedinec, který to v hlavě neměl úplně v pořádku... (29.12.2007)

Kdo to tam zpívá režiséra Slobodana Sijana, který proslul zejména v komediálním žánru, nese pověst jednoho z nejlepších jugoslávských filmů a jako k takovému jsem k němu přistupoval. Snímek je založen na oblíbeném schématu omezeného prostoru - v tomto případě autobusu jedoucím do Bělehradu a několika vzájemně se konfrontujících postav, z čehož vznikají ať už psychologické drobnokresby, tak úsměvné či tragikomické snímky. Měl jsem však pocit, že Kdo to tam zpívá si chce ukousnout z každého krajíce kousek - a není tak ve výsledku ani jedním. V zemích bývalé Jugoslávie se ale těší ze statutu kultovnosti, takže problém bude asi spíše v každém jednom divákovi. (19.01.2013)

Roztomilá komedie z prostředí jugoslávského venkova v době těsně před počátkem druhé světové války. Příběh se točí okolo cestujících autobusu do Bělehradu a je vystavěn především na výborně zahraných postavách. Ty představují nejrůznější charakterové typy a stereotypy Jugoslávie své doby a najdeme mezi nimi například dvojici cikánských zpěváků, mladou manželskou dvojici, hrdého otce se synem v armádě, arogantního sběratele lidových pořekadel nebo kněze. Jednotlivé scény poté stojí na kladení postav cestujících do nejrůznějších komických situací a jejich specifických reakcí na ně. Jako intermezza mezi jednotlivými částmi filmu slouží specifický zpěv cikánských zpěváků. (02.01.2008)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)