Kdo to tam zpívá

Road-movie s autobusom a malou spoločnosťou, kde je svojím spôsobom zaujímavý asi každý člen. Aj keď je deň pred vojnou, tak vojnová dráma to (okrem záveru) nie je, skôr vyložene komédia. Okrem otravného spevu, keď išla stále dookola tá istá pesnička, sa dalo zabaviť. Ale kultovým bude film asi len pre domácich, ktorí sa dokážu s mentalitou a prostredím stotožniť viac. (10.05.2014)

Cestovný film na balkánsky spôsob plný bláznivostí. Viete pozerať na film, ktorý je farebne dosť monotónny, je z vidieckeho prostredia a je to len brodenie sa poliami a lúkami plnými bahna za vojny, kde sa vojna prejaví až na konci, nie je zrovna pre mňa. Smútok otca za synom, záverečná tragédia aj napriek upozorneniam a vložky v podobe cigánskej muziky boli pre mňa najvýraznejšie momenty filmu. Ak mal tento film zobrazovať 40. roky 20. storočia, tak mu to vyšlo, lebo som mal pocit, že to bolo natočené omnoho skôr ako v roku 1980. Niektoré tragikomédie z Balkánu sa mi páčia, iné nie. Veľmi vnútorne hlboké to nebolo a tiež som sa nesmial, skrátka to na mňa pôsobilo ako krátka oddychovka z minulosti. (19.03.2013)

Podle kritiků jeden z nejlepších jugoslávských filmů. Příběh o tom jak se autobus snaží dostat do Bělehradu je velmi příjemný a ti cikáni tomu dodávají neutuchající šmrnc. Hudba je velmi pěkná, svižná a popohání děj do další kapitoly. Atmosféra druhé světové války na Balkáně je ztvárněná velmi pěkně jako například místní venkov, kde se toho i přes nepřízeň osudu mnoho do dneška nezměnilo. I když začátek a průběh filmu je ražen humornější cestičkou konec je spíše tragický a poukáže na život tehdejší doby. (30.08.2006)

Symbolická, satirická, veseloherní a trpká upomínka na příchod války do srbského kraje (6. dubna 1941) je scénáristou, populárním dramatikem Dušanem Kovačevićem, a debutujícím režisérem Slobodanem Šijanem vybudována na půdorysu epizodického road-movie a tragikomedie charakterů. Průvodčí Krstić, jeho poblázněný syn řídící vůz, veterán z války, zpěvák šlágrů, zapisovatel lidových vyprávění, nepříjemně chrchlající nemocný muž, lovec, novomanželé nebo bratrská dvojice zpívajících cikánů se postupně setkávají v rozhrkaném autobuse cestou do Bělehradu a překonávají jednu groteskní a nečekanou překážku za druhou, stejně jako vypjaté konflikty, vzájemné spory a sílící nárůst nesnášenlivosti a agrese. Ve svižném tempu a zcizován dynamickým rytmem cikánské písně spěje snímek metaforicky k zobrazení nesjednocené a nesmířené společnosti, jež si tváří v tvář válečné krizi nese do boje především skepsi, nespokojenost, neštěstí a osudovou tragiku. (03.01.2013)

Milý to bylo. Příjemný. (V mým případě za předpokladu, že s nimi nesedím v tom autobusu. To by můj žaludek nepřežil.) Jestliže jsem po tom ale sáhnul na základě FB doporučení, že to je taková ještě lepší Černá kočka, bílý kocour (možná naopak), tak tady musím říct, že Kusturicův počin je ještě o několik tříd a galaxií dál a výš. Tento typ zázraku se bohužel nekonal. Ale koukalo se na to hezky, to připouštím. (22.01.2015)