Kdo to tam zpívá

Úplně si nejsem jistý, jak moc to Šijan zamýšlel jako podobenství o zániku tehdejší Jugoslávie a zrození nové (přičemž ten zánik způsobila druhá světová) a jak moc šlo o poetickou lehce absurdní road movie tragikomedie. Já totiž mám pocit, že se snažil o obojí a nějak divně se to v tom všem pere. Především to podobenství v tom není úplně nejlíp zpracované - stará Jugoslávie je přítomná po celý film, různorodí cestující se střídavě moc nemusí a někdy si zase rozumějí (jak to tak v životě většinou bývá), ale náznak konce předpovídá jen stále častější přítomnost války jak v životech cestujících, tak v samotném filmu. Probíhá to tam, ale jen na pozadí. Zatímco mezi postavami žádný takový "vývin" není, maximálně tak těsně před koncem. Zas tak velký problém to pro mě ale není, protože nějak promyšlené to je tak jako tak a v tom si mi ten film líbí. Horší je však to, že si mě nedokázal úplně získat a největší podíl na tom asi má ta hudba, která tam hraje často a mě osobně prostě nesedla. Ne vždycky, ale většinou jo. Ale i tak ty slabé čtyři dám - pobavit to dokázalo, nějak promyšlené to je a celkově ta cesta autobusem po polích a poničených statcích má svoji kouzlo a poetiku. Slabé 4* (26.06.2021)

Ne a ne. Z byvalej SFRJ /Socialistickej Federativnej REpubliky Juhoslavia/ mam fuckt stale najradsej filmy Kusturicu, a tento "super" film mi ani omylom nic nehovori. Nechapem ten "super genialny" zmysel pre humor a tu kopu vtipnych situacii tuna - a ani ich nechcem pochopit. Cesta autobusom z A do bodu B je fajn, ale nic sa dohromady nedeje, len prazdne tlachanie a radoby pokusy o "humor". Takze zas a opat z balkanskej produkcie ostanem verny len filmom Kusturicu. 30 % (13.05.2014)

SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY Z FILMU, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: Vy nejste normální! - Předpis je předpis. // Zkontroloval bych zda mají oddací list. // Vše podle předpisů, ale v autobuse toho nechte. // Ale já jsem nepil. - To by tak scházelo, aby mi tu zpívali i střízliví. // Kdyby vládl pořádek, tihle by nejezdili. // Celé dopoledne a neujeli ani dvacet kilometrů. // Kdo má naspěch může jít pěšky. // Snad nepojedeme s prasaty. - To je mám dát na střechu? - Třeba. // Já už taky věřím! // Švábové patří ke zdi a hned kulku do hlavy! Všem! // Proč plašíš koně? Aby si pospíšil. // Že jím není hanba. - Před kým? - Před náma. - Ale my jsme přišli a díváme se. - (Ale) stejně. // Tati, to bych taky chtěl dělat. - To já taky synku. // Kašel! - Chcípni už! // Že vám není hanba! // Lidi ten most spadne. Věřte tomu. // Není to tak zlé, jak to vypadá. // Měl kapsy plné kamení. // Bože, dojedeme vůbec živí? // Takoví jako já se jen tak neutopí. // Upír jeden všecko zkazí. (12.12.2006)

Milý to bylo. Příjemný. (V mým případě za předpokladu, že s nimi nesedím v tom autobusu. To by můj žaludek nepřežil.) Jestliže jsem po tom ale sáhnul na základě FB doporučení, že to je taková ještě lepší Černá kočka, bílý kocour (možná naopak), tak tady musím říct, že Kusturicův počin je ještě o několik tříd a galaxií dál a výš. Tento typ zázraku se bohužel nekonal. Ale koukalo se na to hezky, to připouštím. (22.01.2015)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)