Režie:
Luis BuñuelKamera:
Gabriel FigueroaHudba:
Rodolfo HalffterHrají:
Estela Inda, Miguel Inclán, Alfonso Mejía, Roberto Cobo, Francisco Jambrina, Victorio Blanco, Charles Rooner, Diana Ochoa, José López, Alma Delia Fuentes (více)Obsahy(2)
Sociálně kritické drama z periférie Mexico City o tom, jak žijí a přežívají mladiství na okraji společnosti. Pocházejí z chudých rodin a nemají možnost vymanit se z bludného kruhu násilí, zneužívání a nedůvěry. Tento snímek je syrovým obviněním dospělých v roli rodičů. Syrovost a upřímnost tak umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil na aktuálnosti. (Levné knihy)
(více)Recenze (83)
"Téměř každé hlavní město, jako je New York, Paříž, Londýn, skrývá za svým bohatstvím chudobou stižené domovy, kde špatně živené děti se zanedbaným zdravím a vzděláním jsou odsouzeny ke zločinu..." praví se v úvodu tohoto pozoruhodného filmu, mexické odpovědi na italský neorealismus. Nadčasovost a hloubka výpovědi z tohoto snímku přímo čiší, nicméně v době svého vzniku byl v Mexiku odsouzen, Bunuel byl obviňován "z hrozné nehoráznosti vůči Mexiku" a různé odbory požadovaly režisérovo vyhoštění. Přitom tento snímek nic nezakrývá, ničím se neproviňuje, pokud ovšem vinou není zobrazování těch nejtemnějších stránek chudoby v moderním světě, kde ti nejzoufalejší jsou okolnostmi přinuceni ke krádežím či dokonce vraždě. Snímek je pravda dost syrový, odpovídají tomu i herecké výkony dětských neherců, které skutečně dávají vzpomenout na snímky de Sicy, jehož Dětmi ulice se Bunuel nechal inspirovat. Syrovost a upřímnost však umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil ze své aktuálnosti. ()
Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. ()
Nedávno jsme viděl další dokument o amerických vězních za těžké přečiny, a jejich asociálním chováním, které podle odborníků je způsobeno poškozením mozku nebo jeho deprivací v raném dětství (v obou případech se prostě nevytvoří neuronové spoje, které podmiňují empatii, tedy schopnost vcítit se do stavů jiné osoby - to mám zase z jiné literatury). Závěrem tohoto dokumentu byla úvaha, zda tyto lidi neodhalovat a neizolovat ještě předtím, než něco provedou... Džajbo je právě tím případem, dokonce obecným prototypem. Buñuel sice natočil svůj film v Mexico City, ale hned uvádí, že o město nejde, že je tomu tak všude, kde se chudoba snoubí s nechutí ke každodenní práci, které pak plodí zločin. A když se najde vhodný katalyzátor (svůdce, ďábel), pak jsou tím požehnány celé komunity.... Pozn.: Všichni moji oblíbení recenzisté zde poukazují na kontext evropského neorealismu. Správně - Luis Buñuel zůstal přese všechno evropským realistou, neorealistou a surrealistou (i zde jasně patrným - nejsubtilněji možná ve scéně se slepcem, jeho chtíčem a jeho penězi; nepředjímá tím Ernesta Sábata?). ()
6/10 "Kdybychom misto decek mohli vychovavat drubez" - kupodivu mezi jednotlivyma mladyma jsou i slusne decka - to neni jako dnes ;]] Jasna inspirace a predehra k Babencovu Pixotovi. Tady ale Buna pridava po dokumentarnim zacatku snove sekvence, coz pusobi rusive. Vetsina scen ale chtela vic pritlacit na pilu, ale nasili a ozehavych temat je tam na film zacatku 50.let az az. ()
Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. ()
Galerie (17)
Photo © Ultramar Films
Zajímavosti (12)
- Natáčelo se ve studiích Tepeyac a v Mexiku (Mexico City). (classic)
- V roce 2002 se našel alternativní konec filmu, označovaný též jako "šťastný konec". Po digitální restauraci byl 8. července 2005 poprvé promítnut publiku a následně zařazen mezi bonusové materiály na novějších DVD s filmem. (Euky27)
- UNESCO spustilo program Memory of the World na zabránenie kolektívnej amnézie, ktorý vyzýva k zachovaniu cenných archívnych filmov a knižničných zbierok po celom svete. Tento film a film Fritza Langa Metropolis (1927) boli prvé dva filmy uznané týmto spôsobom. (Bilkiz)
Reklama