Zapomenutí

"Téměř každé hlavní město, jako je New York, Paříž, Londýn, skrývá za svým bohatstvím chudobou stižené domovy, kde špatně živené děti se zanedbaným zdravím a vzděláním jsou odsouzeny ke zločinu..." praví se v úvodu tohoto pozoruhodného filmu, mexické odpovědi na italský neorealismus. Nadčasovost a hloubka výpovědi z tohoto snímku přímo čiší, nicméně v době svého vzniku byl v Mexiku odsouzen, Bunuel byl obviňován "z hrozné nehoráznosti vůči Mexiku" a různé odbory požadovaly režisérovo vyhoštění. Přitom tento snímek nic nezakrývá, ničím se neproviňuje, pokud ovšem vinou není zobrazování těch nejtemnějších stránek chudoby v moderním světě, kde ti nejzoufalejší jsou okolnostmi přinuceni ke krádežím či dokonce vraždě. Snímek je pravda dost syrový, odpovídají tomu i herecké výkony dětských neherců, které skutečně dávají vzpomenout na snímky de Sicy, jehož Dětmi ulice se Bunuel nechal inspirovat. Syrovost a upřímnost však umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil ze své aktuálnosti. (09.07.2007)

Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. (27.06.2010)

Nedávno jsme viděl další dokument o amerických vězních za těžké přečiny, a jejich asociálním chováním, které podle odborníků je způsobeno poškozením mozku nebo jeho deprivací v raném dětství (v obou případech se prostě nevytvoří neuronové spoje, které podmiňují empatii, tedy schopnost vcítit se do stavů jiné osoby - to mám zase z jiné literatury). Závěrem tohoto dokumentu byla úvaha, zda tyto lidi neodhalovat a neizolovat ještě předtím, než něco provedou... Džajbo je právě tím případem, dokonce obecným prototypem. Buñuel sice natočil svůj film v Mexico City, ale hned uvádí, že o město nejde, že je tomu tak všude, kde se chudoba snoubí s nechutí ke každodenní práci, které pak plodí zločin. A když se najde vhodný katalyzátor (svůdce, ďábel), pak jsou tím požehnány celé komunity.... Pozn.: Všichni moji oblíbení recenzisté zde poukazují na kontext evropského neorealismu. Správně - Luis Buñuel zůstal přese všechno evropským realistou, neorealistou a surrealistou (i zde jasně patrným - nejsubtilněji možná ve scéně se slepcem, jeho chtíčem a jeho penězi; nepředjímá tím Ernesta Sábata?). (27.11.2015)

6/10 "Kdybychom misto decek mohli vychovavat drubez" - kupodivu mezi jednotlivyma mladyma jsou i slusne decka - to neni jako dnes ;]] Jasna inspirace a predehra k Babencovu Pixotovi. Tady ale Buna pridava po dokumentarnim zacatku snove sekvence, coz pusobi rusive. Vetsina scen ale chtela vic pritlacit na pilu, ale nasili a ozehavych temat je tam na film zacatku 50.let az az. (23.10.2008)

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)