La Voie lactée
La via lattea
Mliečna dráha
The Milky Way
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Christian MatrasHudba:
Luis BuñuelHrají:
Paul Frankeur, Laurent Terzieff, Alain Cuny, Edith Scob, Bernard Verley, Michel Piccoli, Claudio Brook, Julien Guiomar, Delphine Seyrig, Michel Creton (více)Obsahy(1)
Neobvyklé zážitky dvou tuláků na cestě do poutního místa. Dva chudí poutníci se vydávají na cestu z Paříže do Španělska, kde chtějí navštívit slavné poutní místo Santiago de Compostela. Jejich pouť je provázena řadou podivných příhod: u silnice sedí dítě se stigmaty, vrchní číšník v restauraci zasvěceně diskutuje o Kristovi, venkovan oslovuje tuláky latinsky, prostitutka vyzývá zákazníky, aby s ní zplodili dítě... Udivení poutníci cestují i v čase – setkávají se s prvními křesťany, dvěma barokními šlechtici polemizujícími o Bohu, ale i se svými současníky. Mléčná dráha patří do skupiny filmů, ve kterých se Buňuel zaobírá otázkou náboženské víry – a ve kterých se často nenávistně pouští do církve a jejích zástupců (z ostatních Buňuelových filmů s touto tematikou připomeňme snímky Nazarin, Viridiana či Šimon na poušti). Hravý a výsměšný snímek nezapře režisérovy surrealistické kořeny. Spíše než podklad k diskuzi nad problematikou víry podává útržkovitý, záměrně nejasný a silně sarkastický obraz úlohy náboženské dogmatiky v evropských dějinách. Víra však v Buňuelově neuctivém pohledu získává i určité poeticky humorné kvality. Film s Paulem Frankeurem a Laurentem Terzieffem v hlavních rolích vznikl v roce 1969. Na scénáři s režisérem jako obvykle spolupracoval jeho francouzský kolega Jean-Claude Carriere. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (60)
Dvaja ošarpaní peší pútnici na ceste z Paríža do Compostelly v náboženskej road movie. Začína pohľadom na prúdy hlučne svištiacich automobilov - pútnych vozov dneška. Epizódy v priebehu cesty sa týkajú aplikácie cirkevných dogiem a diskusií o nich. Zasadené sú do rôznych prostredí a časov, vystupujú v nich rôzni aktéri. Buñuel konfrontuje nemenné pravdy s obyčajnou situáciou, v kontexte však pôsobiacou provokujúco, poburujúco a výsmešne (napr. úcta k zjaveným pravdám a súčasné pohŕdanie chudobou). Prostredníctvom takto zobrazených zjavení sa v nich a cez ne ukazuje niečo, čo na nich málokto hľadá: príbehovú skratku, obrazotvornosť, tajomno a humor. Nezmyselná pointa alebo zosmiešnenie len samotným pôsobením dogmy ju totiž posúvajú skôr do polohy surreálnej, snovej epizódy. Bezčasový dej, na prvý pohľad zasadený do súčasnosti, je plný znejasnení v podobe ľudí v dobových kostýmoch, nad ktorými sa nik nepozastavuje a zároveň je prestriedaný scénami z rôznych historických období. Tieto prechody cez čas a priestor sú náhle, bez zjavnej súvislosti s predchádzajúcim, okrem spojitosti s kresťanskou náukou. Väčšina epizód, ako napr. satan v podobe mladého hipisáka túžiaceho po spáse, Ježišov späť vzatý zázrak, poprava pápeža anarchistami; dievčatká preklínajúce spochybňovačov nimi recitovaných kánonov, zostane pevne a hlboko uložených v pamäti. ()
Surrealistická pouť do dějin křesťanské dogmatiky podniknutá dvěma tuláky cestou do Santiaga de Compostella, kteří cestou potkávají různé postavy z historie heretického hnutí. Film, pravda, postrádá něco z dalších filmů pozdního období, ale přesto je zřejmě tím nejlepším ze série religiózních filmů, které ateista Buňuel natočil. (Viridiana, Šimon na poušti, Nazarin). Církevní dogmata nahlížená s absurdnímy vtipy Monty Pythons. ()
Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím. ()
Mléčná dráha je v pořadí třetí spoluprací Luise Buñuela se slavným francouzským scénáristou Jean-Claude Carriérem. Producentem pak byl Serge Silberman, který s Buñuelem spolupracoval na jeho posledních filmech. Samotné natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno kvůli probíhající studentské revoltě roku 68' v Paříži, které se účastnil sám Buñuel. Přesto se dle mě jedná o jeden z nejlepších kousků v jeho bohaté filmografii. Dva poutníci s apoštolskými jmény Petr a Jan cestují odkudsi z Paříže do španělského Santiago de Compostella. Svým způsobem jde tedy o road movie, ale již po několika záběrech je jasné, že jde o dosti netradiční road movie. Buñuel, ovlivněný působením v surrealistické skupině Andrého Bretona, si pohrává s časem i prostorem a především s diváky. Ve snaze vyjádřit (ale nikoliv vnutit) svůj názor na náboženství, víru a především 6 církevních dogmat, na které míří nejvíce, míchá postavy z různých časových období na různých místech. Poutníci tak často působí spíše jako nějaká spojnice jednotlivých situací, ostatně ve většině scén působí spíše jen jako svědkové děje. Jakoby přirozeně a bez povšimnutí potkávají po cestě svérázné figurky, plynule přecházejí mezi staletími a nikomu z nich nepřijde nic podezřelé. I když se v citovaných náboženských a historických textech neorientuju, s každým dalším Buñuelovým filmem mám pocit, že jsme na tom se vztahem k církvi velmi podobně a skrze jeho filmy si to mé stanovisko jen upevňuju... ()
Galerie (45)
Photo © Medusa Produzione
Mléčná dráha má povrch i hloubku intelektuálního nihilismu. Luis Buñuel ve svém dalším anarchistickém rozpálení hodil odjištěný granát do otevřeného dvorce katolické církve, počkal až zvířený černý prach opět dosedne zpět na zem, chvilku se rozhlížel přes nářek lidských hlasů a obnaženou kostru katolického ritu slavnostně zachytil na filmový pás. Buñuel spolu s Carrièrem přistupují k ceremoniální události vychytrale a zajásají pokaždé, když natrefí na interní kontroverze a protivenství. Vnitřní katolické spory jsou vedeny jako zanícené filozofické diskuze a z honosného chrámového štítu se rozverné boží oko pustilo do svého vlastního bádání. Surrealismus nepotřebuje přímou účast času a svatojakubská pouť pokrývá dva tisíce let promíchaných, rozvětvených i nestálých pravd a tezí. Dotkne se prvního křesťanského rozkolu na nikajském koncilu a Ježíšovy podstaty. Fascinovaně hledí na milosrdné utrpení jansenismu, jeho předurčenost i lítý boj s jezuitskou opozicí. Zasloužený venkovní spánek je přerušen ávilským biskupem, bohoslužbou priscillianismu a fyzickou potřebou uspokojení lidského těla. Pátrá se po pojmech, jejich významech, pravdách i podstatě. Identifikuje se skutek prvotního hříchu, důležitost posvátnosti, charakterní zásadovost tuhých dogmat, nenávist, krutost, klam i nezbytnost krvavých srážek. Průvodci přes nihilistickou klatbu katolického vyznání jsou Pierre (Paul Frankeur) a Jean (Laurent Terzieff), věřící a ateista na posvátné cestě do Santiaga de Compostely. K výraznějším postavám patří pár zanícených protestanských studentů a lovců Rodolphe (Denis Manuel) a François (Daniel Pilon), víceznačný symbol Panna Marie (Edith Scob), její boží syn a spasitel všehomíru lidstva Ježíš (Bernard Verley), věcný a připravený Anděl smrti (Pierre Clémenti) a zanícený odborník na neposkvrněné početí a španělský kněz (Julien Guiomar). Z dalších rolí: pohotově po dětském požehnání s poutníky toužící animírka (Delphine Seyrig), jansenismem rozhořčený jezuita (Georges Marchal), problematikou křesťanského náboženství obeznámený hotelový vrchní číšník Richard (Julien Bertheau), první zásadní a extravagantní setkání poutníků na cestě (Alain Cuny), precizně buřičský markýz de Sade (Michel Piccoli), jeho spoutaně odevzdaná kořist Thérèse (Christine Simon), sama matka představená kláštera jansenismu (Muni), francouzský kněz s churavým mozkem (François Maistre), stroze přísný francouzský četník (Claude Cerval), věrný hrabě jansenismu (Jean Piat), respektovaný ávilský biskup (Claudio Brook), svérázný španělský hostinský (Marcel Pérès), angažovaná učitelka dětského náboženského představení (Agnès Capri), první diákon priscillianismu (José Maria Berzosa), dobrovolně a slastně ukřižovaná jeptiška (Auguste Carrière), nedbalou marketingovou Ježíšovou prezentací nespokojený apoštol Petr (Jean Clarieux), velmi svědomitý španělský četník (Pierre Maguelon), či k opatrnosti horlivým knězem nabádaná mladá panna ve španělském hostinci (Claude Jetter). Film Mléčná dráha si rozverně pohrává s přísným katolickým dogmatem s úsměvem na tváři, čerstvou květinou v náprsní klopě a revolucionářskou písní na rtu při papežově popravě. Znevážení má nejvyšší účinek při slovní přestřelce ověřených pravd, při jejich vzájemném popírání a exhibování morální přetvářky rozkolu ideálů a skutečnosti. Dogmata mají pochybnou konstrukci a vsází vše na strach. Jedinečná nihilistická filozofie ve filmu! () (méně) (více)