Mléčná dráha

Surrealistický slepenec, těžící z magie dogmat, která, ač jsou podávána neuvěřitelným způsobem a zcela bez jakéhokoliv přiblížení, nezapřou svoji nosnou sílu a přitažlivost. Ono to v první řadě není zesměšnění, snímek má spíše charakter nezávazné hry, pohrávající si s pilíři křesťanského náboženství. Nejabsurdnější je asi závěrečná zmínka o přesné exaktnosti všeho uváděného, protože podávané informace jsou vlastně pomíchanými útržky, slepenými možná záměrně s cílem vysmívat se, možná jenom s cílem dosáhnout co nejvíce zábavného zmatku. Výroky církevních soudů řešící spletité teologické otázky v ústech malých děvčátek. Zajímavým způsobem stylizovaný Ježíš - kolorovaný do jakéhosi kýče - a jeho podobenství, které neznalého velmi udiví. Odmítám za snímkem vidět prostý útok na katolické náboženství, ale Putnovu recenzi v každém případě doporučuji. Na to, aby se jednalo o protikatolický pamflet, chybí snímku jasné myšlenky - ty se tu sice s trochou námahy vyabstrahovat dají (fanatismus, netolerance, protipřirozenost - viz myšlenka sv. Pavla o životě bez ženy, pokrytectví - starost o Kristovu podstatu zastiňuje soucit s bližním), ale nejsou tím hlavním. Film hodnotím vysoko zvláště díky jeho vyprávěcí struktuře, pohrávající si s časem i s osobami. (28.09.2006)

Chce se mi to říct....nebo snad ne...nechci s tím slovíčkem zbytečně plýtvat, ale což... Je to geniální! Alespoň v některých směrech. Miluji, když mám po celou dobu sledování pocit, že s režisérem (scénaristou) zastáváme stejný názor na věc. Musel jsem se neustále hihňat ( většinou hořce)...ať už jen v duchu či nahlas. Jak kvůli dokonalé ironii, zesměšňování a nadhledu (obzvláště závěrečný dodatek celému filmu nasadil tu nejkrásnější korunku) nebo niterní otázce: "Jak to ksakru může někdo vnímat i jinak, když je to tak jasné?" Nějak jsem se moc nesoustředil, jestli je to dobře natočeno. Všiml jsem si jen absence hudby, snad vyjma jedné pasáže s Maruškou. Nevadila. Trochu mi naopak překážely pro mě zbytečné "surrealistické" vložky. Smysluplně ano, ale scéna v ložnicích mi připadala už krapet přehnaná a do filmu se mi to nehodilo. Příběh byl ze začátku zajímavý. Pak bych ale řekl, jakoby se pomalu a "nenápadně" od hlavní dějové linie upouštělo a snímek se soustředil především na spor o Ježíši. To jsem byl ale jedině rád - naopak mě to přikovalo k sedačce. A mimochodem, Mléčná dráha mi způsobila zhruba hodinovou duševní radost, rovnováhu a zadostiučinění....nevídané... (09.10.2006)

S Luisem Buňuelem si rozumíme a téměř pravidelně u mě získává vysokou nadílku. Tentokrát nebude hvězdičková sprcha maximální, jakkoliv si myslím, že Mléčná dráha patří k jeho vůbec nejlepším snímkům, a je radost sledovat jeho surrealistické hříčky při putování dvou tuláků napříč Francií a Španělskem na poutní místo v Santiagu de Compostela. Paradoxně neudělím nejvyšší hodnocení proto, že Buňuel se tentokrát pro mě vznáší v příliš intelektuálních výšinách a jeho teologickým hříčkám zdaleka ne vždy rozumím. Tenhle film si nejspíš vychutná někdo, kdo teologii má v malíku, jenže ten zase může považovat některé Buňuelovy provokativní úvahy za kacířské. Takhle nějak by vypadalo Jméno růže, kdyby se režisér nevydal cestou středověké detektivky, ale sledoval ctihodného Viléma z Baskervillu při jeho teologických rozpravách a úvahách. Monty Pythoni ve svém Životě Briana si vzali na paškál to, co je všeobecně známé, a měli tudíž mnohem lehčí úlohu. Buňuel se vydal obtížnější cestou, která není zdaleka pro každého. Ale to platí pro jeho filmovou tvorbu obecně. Celkový dojem: 85 %. (06.01.2015)

U Buñuelovy duchovní komedie jsem se vlastně moc nebavil. Šokovat mohla naposledy na konci 60. let, urazit může jedině fanatika. Přestože jsou mnohé scény zajímavé, čekal jsem prostě něco víc. Věřící, ateisté i kacíři se k tématu mohou nějak vztáhnout, mě je tento koncept víceméně ukradený. Takže mi ta pouť nakonec přišla dlouhá. (11.12.2014)

Mléčná dráha je v pořadí třetí spoluprací Luise Buñuela se slavným francouzským scénáristou Jean-Claude Carriérem. Producentem pak byl Serge Silberman, který s Buñuelem spolupracoval na jeho posledních filmech. Samotné natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno kvůli probíhající studentské revoltě roku 68' v Paříži, které se účastnil sám Buñuel. Přesto se dle mě jedná o jeden z nejlepších kousků v jeho bohaté filmografii. Dva poutníci s apoštolskými jmény Petr a Jan cestují odkudsi z Paříže do španělského Santiago de Compostella. Svým způsobem jde tedy o road movie, ale již po několika záběrech je jasné, že jde o dosti netradiční road movie. Buñuel, ovlivněný působením v surrealistické skupině Andrého Bretona, si pohrává s časem i prostorem a především s diváky. Ve snaze vyjádřit (ale nikoliv vnutit) svůj názor na náboženství, víru a především 6 církevních dogmat, na které míří nejvíce, míchá postavy z různých časových období na různých místech. Poutníci tak často působí spíše jako nějaká spojnice jednotlivých situací, ostatně ve většině scén působí spíše jen jako svědkové děje. Jakoby přirozeně a bez povšimnutí potkávají po cestě svérázné figurky, plynule přecházejí mezi staletími a nikomu z nich nepřijde nic podezřelé. I když se v citovaných náboženských a historických textech neorientuju, s každým dalším Buñuelovým filmem mám pocit, že jsme na tom se vztahem k církvi velmi podobně a skrze jeho filmy si to mé stanovisko jen upevňuju... (26.04.2007)