Černý déšť

Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%. (21.10.2010)

Veľmi zaujímavo vystavaná dráma, kde viac ako na globálny dopad zhodenia atómových bomb na Japonsko je braný ohľad na to, akým spôsobom to obvplyvnilo bežné životy obyčajných ľuďí. Snažia sa vrátiť do normálneho kolobehu života, venujú sa bežným činnostiam, rodine, neprikladajúc katastrofe veľkú hodnotu. No vojna a predovšetkým symbolický Čierny dážď, navždy zmenili osudy všetkých a aj relatívne pozitívna atmosféra sa postupom deja stmavuje, zobrazujúc neodvratný koniec populácie zasiahnutej radioaktívnym ožiarením a dažďom. Pod amosféru a zážitok sa silno podpísal aj úžasný soundtrack. (9/10) (17.08.2010)

Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem. (16.01.2012)

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. (11.02.2010)

Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. (21.09.2010)