Zlaté ptáče

Malá Dáďa Kmínková jako čtyřletá Robinsonka, Ella Šárková jako božský mateřský vamp (žánr něco epes, tančí, zpívá, pusu má jako malinu, nožky má...) cele inspirována zámořskou Plavovlasou Venuší ze šantánu Modrý anděl a dokonalý Korbelář v každém směru (hotový předvoj Tuláka Macouna). Lze něčemu takovému odolat? Desetiletí omylů filmových historiků se nám to sice snažilo namluvit, ale ta léta jsou naštěstí již pasé. "Na hosty buď přívětivou, žádný fóry, žádný kravály!" Teď už k dokonalosti chybí jen dvojice pohádek opět s Dáďou v hlavní roli. Konečně, společně s Klubem tří mohu Oldu Kmínka zahrnou mezi své oblíbence. Srdce mně to může utrhnout, když maličká naposledy vyžaduje písničku o ptáčkovi... _ Mimochodem, Machatý, že budeš opisovat i zde? I ty jeden filuto! (14.10.2011)

Olda Kmínků je záruka vcelku kvalitního guilty pleasure zážitku. Zlaté ptáče by v základu nabízelo silný příběh o nezaměstnanosti a stále více chudnoucím dělníkovi, ale to by si ho nesměl vzít pod palec Kmínek, který svojí neuvěřitelnou neschopností dokázal i z něčeho takového udělat komedii říznutou červenou knihovnou a samozřejmě nezapomněl obsadit do důležité role svoji dcerku, která jako vždy předvádí zábavný anti-herecký výkon, většinu záběru se nezapomene podívat do kamery, vše říká pomalu a po slovech stejným způsobem jako v Perníkové chaloupce (takže to vypadá, že si není schopná zapamatovat ani pár slov) a scéna jejího umírání je jedna z nejlepších z celého filmu, protože v ní se patos stal tak moc patetickým, až opravdu vypadá jako neidentifikovatelný hlubší účel. Nic ale nemá na scénu jejího pohřbu, ve které Petr nese její rakev a ta je tak objemná, že i kočku by do ní sotva šlo nacpat, takže Haničku asi někde namleli. Připočtěme i nesmyslné rámování, prapodivné střihy jak někde mezi naprostým amatérismem a nechtěnou avantgardou, lacinou výpravu, velké množství uřezaných hlav v záběrech (zase mě ale přitom napadlo, že by se takhle dal udělat experimentální horor) a závěr ve stylu "byl to jenom sen!", aby to neskončilo strašně depresivně, ale naopak strašně vesele. Jo, a záběry z továrny jsou taky kapitola sama o sobě, mnohdy jsou z náhodných míst a objevují se v ní náhodné detaily na náhodné stroje v naprosto náhodném sledu, jehož náhodnost akorát tak mate v tom, co ta továrna sakra produkuje. Ono to ale není důležité, takže je Kmínkovi fuk, že to nedává smysl, jenže bohužel je mu fuk i to, že to hlavní, tedy příběh, zde taky nedává smysl. Třeba by mě dost zajímalo, jak se Ella za Haničkou vůbec dostala. A proč umrzla na tom hřbitově. A bylo by toho víc a víc, jako třeba mizerná práce se světly, idiotské dialogy... a dál už nebudu pokračovat, jelikož s tím nehodlám mrhat víc času. Začátek a konec top, prostředek filmu utrpení, takže takové hezké recesistické tři za veškerou zábavu, které žel nebylo víc. Objektivně samozřejmě odpad, max. jedna hvězdička za potenciál samotného námětu. 3* (29.05.2024)

Nečekaná zábava od neuvěřitelně "umělecky impotentního" režiséra Oldřicha Kmínka. Sociální tématika v jeho podání vypadá jako ZAMÝŠLENÁ parodie a výsměch dělníkům (i když podobná věc se mu povedla už s Osadou mladých snů). Příběh by ve výsledku vystačil na půlhodinový krátkometrážní film a v rukou jiného režiséra by z něho byla akorát obyčejná nuda, ale kdepak Oldřich, ten prolomí hranici za kterou je film tak špatný, až je vtipný, o délku rovnající se v tomto případě součtu výšky všech kladenských továrních komínů. V celém příběhu se opakují akorát tři různá prostředí - Petrův dům, bar Zlatá klec a záběry z továrny, které často nejsou ani nijak vzájemně propojeny a objevují se zde záběry, naprosto nedávající žádný smysl. Navíc statické dlouho záběry z továren, prokládané unylým zpěvem E. F. Buriana, působí jako parodie na sovětské montážní filmy (zrovna toto téma se stokrát lépe povedlo Václavu Kubáskovi o rok později ve filmu Svítání). Z hereckého obsazení bezmezně adoruji Elu Šárkovou a nutno uznat, že nohu má opravdu pěknou a takhle jsem nikdy nikoho metat hvězdu neviděl. V jejím případě je zřejmá alespoň částečná inspirace Marlene Dietrichovou, která v podání Ely Šárkové vyznívá alespoň trochu snesitelně. Navíc nikdy nezapomenu, jak se znechuceně odvracela od Otomara, když ji nad postelí umírající Dádi vzal za ruku a přitiskl k sobě. Otomar by byl klasicky bezproblémový, jen předpokládám, že pro tuto roli musel přibrat na váze, aby mu vůbec bylo možné uvěřit, že má za dceru takového nesympatického vepříka jako je "malá" Dáďa Kmínková. Vůbec na Dádě stála a padala veškerá humorná stránka filmu - mluvit to neumí a pořád to jen natvrdle stojí a zírá do kamery (navíc se nemůžu zbavit pocitu, že se při zírání do kamery rýpala prstem v nose). Stejně jako je místy nelogický příběh, dostává film absurdní nádech i díky formě jakou je zpracován - jak by jinak bylo možné, aby Korbelář zapálil sirku a najednou mu do obličeje svítilo světlo jako ze silného reflektoru nebo aby rozsvítil v temném pokoji malou petrolejku a najednou je všude světla až z toho bolí oči? Sečteno podtrženo, čekal jsem od Oldy jen klasickou pitominu ve stylu jeho ostatních filmů ale dostalo se mi něčeho co několika násobně překonalo všechny moje největší očekávání. P.S.: Doteď nechápu, jak se Dáďa vešla do tak malé rakve... (22.11.2011)

Černý pátek, tedy den, kdy krach na newyorské burze odstartoval společenský, hospodářský i politický úpadek celosvětového významu, byl a stále je bezesporu vnímán jedním z nejtragičtějších okamžiků novodobých dějin. Krize, pohlcující více než polovinu světa, byla kromě jiného akcelerátorem zrodu vyhraněných militantních formací, získávajících stále silnější podporu především v Německu a Itálii. V českých podmínkách se hospodářská krize nejcitelněji odrazila na životech nejchudších, kteří jen s obtížemi dokázali vzdorovat nepříznivým podmínkám i planým slibům vládnoucích stran. Skupina umělců, sdružená v jakýsi avantgardní spolek mladých levicových intelektuálů v čele s E. F. Burianem, si poměrně záhy prosadila vznik celovečerního hraného filmu, který by v jistém slova smyslu reflektoval některé důsledky krize a jejího trvání. Nezaměstnanost, hlad, bída, strach, co přinese zítřek. Želbohu, jakékoli smělé plány o uchopení scénáře v jeho dokumentární naléhavosti rozbila režisérova představa, rámovaná chatrným milostným romanetem srdečného dělníka a zoufalé barové tanečnice, hledajíc přitom záchranu v osobě malé dcerky titulního hrdiny. Jak Otomar Korbelář, tak Ela Šárková, výrazná představitelka pražské kabaretní a operetní scény, neměli příliš možností povznést své postavy nad lacinou sentimentální úroveň, umanutě vyžadovanou režisérem i jeho neumětelskou dcerkou, dosazenou na místo nejchoulostivější. V čem je tedy snímek pozoruhodný pro současného diváka? Minimálně v jeho historickém zachycení nejslavnějšího voicebandového období zpěváka a hudebního skladatele E. F. Buriana, který tehdy po uměleckých neshodách s Frejkou a Honzlem stál na prahu vlastní divadelní scény, později slavného a (nejen) levicovým obecenstvem vyhledávaného "déčka". Burianova osobitá interpretace dodnes populárních jazzových songů a melodií, ilustrujících vskutku atypickou část tehdejší popmusic, zde nabývá zvláštní, takřka jedinečné hodnoty, umožňující alespoň symbolicky nahlédnout do duše tohoto věčného rváče se životem. V jistém ohledu je Zlaté ptáče potom jediným autentickým záznamem Burianova pěveckého i hereckého výkonu zároveň. (17.11.2014)

Naprosto nezvládnutý film. Nechtěná parodie. Smál jsem se od začátku do konce (kromě dialogu o nezaměstnanosti). Strašný dialogy, strašný scénář i herecké výkony. A hlavně ten spratek byl k nas..naštvání. Tohle se opravdu nepovedlo. Inu v každé době vznikají dobré (v dnešní době to moc neplatí) i špatné filmy. (17.11.2013)