Ten nejlepší

"Jsem vrchní velitel Billy Sunday. V Chicagu žije jeden kněz se stejným jménem jako je to moje. Podařilo se mu z města vyhnat kurvy, ožraly a negry, aby se tam vůbec dalo aspoň dejchat. Jedinej rozdíl mezí tím knězem a mnou byl ten, že on Bohu sloužil a já Bůh jsem." Zadržet dech na pět minut pro mne není žádnej problém. Jen kolem mý hlavy nesmí být žádná voda, aby se nezjistilo, že přitom trošku dýchám. Jinak je voda můj živel a mezi podvodními záchranáři jsem se vůbec necítil špatně. A nevadilo mi přitom trošku toho rasismu, protože tenhle snímek byl správně chlapáckej a přitom jsem nezaznamenal nějaký přehnaný návaly americkýho patriotismu. Občas se sice zasalutovalo či zaYESSIRovalo, ale ukapávajících slz za zvuku hymny při vztyčování vlajky jsem byl naštěstí ušetřen. (07.05.2015)

Slovo životopisné dodává dramatům tu kořeněnou chuť, která člověka obvykle přitáhne a snímku dodá na pikantnosti. Vždyť co je zajímavějšího, než nakouknout do života někomu úspěšnému nebo i nechutnému, každopádně však vždy vyčnívajícímu z davu? O to se snaží i Ten nejlepší, jenže ne tou nejlepší způsobou. Ano, Carl musel prožít hodně ústrků, nepřátelství a odříkání, než dokázal všechno, co dokázal, jenže film je až příliš jednostranně zaměřen. Nikde není žádný jeho pád, žádný problém, který by se mu vyřešit nepodařilo. Se vším se popral a z každého takového souboje vyšel jako vítěz. A to je největší problém. Všichni v něčem a někdy prohráli, kromě filmového Carla. A tak se každá další překážka, kterou život a scénárista Carlovi do cesty postaví, stává jen jakousi parodií na sebe samu. Ničemu člověk neuvěří, přestože obyčejnou selskou logikou chápe, že se to tak klidně mohlo stát. A neuvěří tomu proto, že postavy jsou příliš jednotvárné a nerozvinuté. Každý (bílý) námořník je rasista až na půdu, kromě toho koktavýho. Velitel se snaží hlavního hrdinu setřít, aby nakonec zjistil, že si ho váží, že všechny zkoušky prošel se ctí a stal se tak lepším. A vždycky je tu někdo, kdo nechce, aby se chudákovi černochovi nic nepovedlo a to vlastně bez zjevného důvodu nebo bez projeveného rasismu (ať už šéf výcviku Poppy, nebo později poručík/kapitán Hanks). Tenhle film mohl být úchvatný, kdyby ho natočil někdo, jehož se rasová nenávist nijak osobněji netkla, kdo nechce ukázat, jak strašní bílí byli, kdo má nadhled a zvládne ukázat i opačnou stránku mince a charakterů lidí. Jenže to Tillman není a nejen proto, že je černoch. (02.12.2006)

Nálepka „podle skutečného příběhu“ mě začíná děsit. Obzvláště pokud patří k na první pohled jasně vykonstruovaným filmům. Život sice občas píše neskutečné věci, ale to ještě neznamená, že je tak špatný scénárista. Pokud jste černí, tak si s chutí připomeňte předsudky, s jakými bojovali vaši předci. Žádný jiný důvod ke sledování tohoto blábolu mě nenapadá. Leda byste chtěli vidět špatný film s Robertem De Nirem a Cubou Goodingem Jr.. (06.01.2007)

De Nirova nasraná póza byla k vidění již v mnohem lepší podobě (za podpory lepšího scénáře, režiséra) a Gooding Jr. rovněž nepředvádí zrovna herecké hody. Ne že by Tillman za režisérskou stoličkou vyložene propadl, Men of Honor má slušný potenciál, několik solidně napínavých, patetických a romantických scén, ze kterých si bude divák odnášet většinou dost smíšené emoce. Na druhou stranu trpí nedostatkem invence a jistým syndromem nedotaženosti. Bohužel nechybí ani typicky rádoby silné a hlubokomyslné výjevy. Není jich ale naštěstí mnoho, takže se dají ustát a tříhvězdičkové ocenění lépe průměr vystihnout nemůže. (09.07.2007)

uuuuuuuuuuu. Srdce mi krvaci a falesne slzy tecou proudem, v kterem se nejeden divak utopi. Ale ne kazdy je hlupak pane Tillman. Tohle je dobre pro deti kteri hledaji sve hrdiny. Ti uvedomelejsi vedi ze za tou blistivou oponou odvahy, statecnosti a hrdinstvi stoji desitky proplakanych noci a daleko vetsi a komplikvanejsi myslenkove pochody nez nam tady serviruje snimek Men of Honor. Opravdu si nemyslim, ze divak je debil a ze pozna to blistive pozlatko, ktere na venek vypada krasne, ale uvnitr je shnile. (25.12.2007)