Katedrála

Zdánlivě inspirativní příběh s ekologickým poselstvím o tom, jak sám samotinký pán katedrálu z odpadních surovin postavil. Fskutečnosti však znepokojivá dokumentace katolického autism peaku o tom, jak mnicha vyhodili z konventu, protože tam kazil párty, tak se rozhodl, že si udělá konvent svůj, lepší, s děvkama a blackjackem. Vtipné je pak samozřejmě sledovat, jak si současný systém, ať již státní, nadnárodní či církevní, není schopný s tímhle poradit. Pro pragmatické ateisty může být ve výsledku příběh dost znervozňující, protože to, že chlap sám bez jakýchkoli zkušeností a vzdělání postaví za 60 let obrovskou katedrálu prakticky z hovna, aniž by se mu cokoli stalo a dožil se spokojeně 96 let je tak nějak proti všem tabulkám. (13.08.2023)

Většina z nás v životě zatouží - alespoň někdy - po sobě zanechat něco velkého, něco trvanlivého, něco hodného obdivu. Vůbec tím nechci tvrdit, že je to správné a následováníhodné. Jen chci dojít ke konstatování, že některým z nás se to opravdu podaří. Justo Gallego (1925-2021) se v roce 1961 rozhodl postavit katedrálu. Sám, vlastníma rukama, bez jakéhokoli vzdělání. A když píšu “jakéhokoli vzdělání”, myslím to doslova. Justo jako malý chlapec musel již v 11 letech spolupřevzít starost o rodinu poté, co mu zemřel otec a jeho nebohá matka zůstala na své děti sama. Nevychodil ani základní školu. V dospělosti krátce pobýval v trapistickém klášteře a po jeho opuštění se dal do svého životního díla. Na katedrále, kterou zbudoval nedaleko Madridu, pracoval každý den až do své smrti, tedy neuvěřitelných 60 let. Dokumentární film Katedrála s vtipem a ve strhujícím rytmu zachycuje Justa v různých fázích jeho života od 90. let minulého století až do jeho smrti. Vidíme neuvěřitelné dílo muže s obrovským zá-palem pro věc, energií a neochvějnou vírou v Krista, pro kterého vposledku své dílo stavěl. Justo rozhodně neměl jednoduchý charakter - ten ostatně neměli ani mnozí ze světců. Justo byl uma-nutý, svérázný, miloval Boha, lidi ovšem zas až tak ne. Justův filmový portrét je otevřen mnohým interpretacím a diváka zve k přemýšlení nejen o svérázném staviteli chrámu, ale i o sobě samém: z čeho a jakým způsobem já sám stavím onu pomyslnou katedrálu svého života? (05.11.2023)

Protagonista dokumentu Justo Gallego je největší solitér ze všech solitérů a je vtipné, jak si s ním a jeho Katedrálou žádné z lidských společenství neví rady. Ať jsou to mniši, ke kterým chtěl původně vstoupit, nebo sousedé a zastupitelé města, církevní představení, šéfové UNESCA, všichni před ním stojí bezradně. Nemohou ho pochopit ze svých zkušeností a racionálních rozhodování nechápou Justa s jeho posláním, které stejně nesmyslné jako obdivuhodné. Neví, co si po jeho smrti počnou s jeho katedrálou. Už jenom to, že se za celá desetiletí této stavby nestal jediný úraz bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, je až nadpřirozené. Celé Justovo vytrvalé, tvrdohlavé jednání nelze pochopit jinak, než skrze jeho hlubokou až dogmatickou víru. Vznik této stavby lze vysvětlit jen skrze jeho hluboký vztah z Bohem, to se táhne jako Ariadnina nit celým dokumentem. Usmíval jsem se, když Justo svou upřímnou pravdivou přímočarostí dostával do úzkých ostatní a mimochodem odhaloval jejich faleš nebo životní kompromisy a masky, které si nasazují. Justo je nevrlý tvrdohlavý dědek a zároveň neuvěřitelná tvůrčí osobnost. Dokument samotný je po technické stránce dobrý průměr s občasnými snahami o ozvláštnění, ale cením, jak tvůrce přistupoval k Justovi s úctou a ohleduplně. (16.06.2023)

Jsou některé osudy fascinující a pak jsou takové, které jsou svým způsobem dechberoucí. Takový je případ i Justa, hlavního protagonisty převážně střihového dokumentu a katolické parafráze na "muže, který sázel stromy", který se rozhodl postavit si tak trochu "katedrálu na mýtince". Ba ne, je to spíše nádherný obraz toho, kterak šílenost hraničí se svatostí (sv. František z Assisi), ohromná vůle a vize s nerudností, absence vzdělání s genialitou, jakési syrové umění s moderním environmentalismem... Samotná zápletka, fakt, že někdo téměř sám staví něco tak komplexního a monumentálního jako je katedrála, by stačilo na spadnuté dolní čelisti. Jenže celý ten příběh v sobě jako by skrýval mnoho dalších rovin a archetypálních podpříběhů. "Kruh je od Boha, pravý úhel od ďábla..." Myslím, že tento film ve mně bude rezonovat ještě dosti dlouho. (30.03.2023)

"Gaudí, kdo je Gaudí? Jo, Sagrada Família. Ten chtěl být tak přírodní a originální, až se v tom úplně ztratil." (parafráze, přesnou citaci nemám, viděno v kině) Vynikající dokument. Silný a i přes výrazné zpopularizování na začátku milénia stále ne příliš známý příběh. O této katedrále nemá doposud tušení ani spousta milovníků Španělska či lidí, co tam roky žili. Stopáží jsem se dopředu nezabýval, ale když už se blížila hodinka (odhadem, protože dokument byl až příliš poutavý, než abych se díval, kolik je hodin), začínal jsem se obávat, že mi v hlavě zůstane mnohem víc otázek než odpovědí a už pokolikáté si budu muset zase všechno dogooglit sám. Ne, že by mi to vadilo, ale tak když už točím dokument, vezmu to téma komplexně. A to se tady nakonec stalo, za což tleskám. Co stavební povolení, co bezpečnost práce, co další úřady, jak to financuje, co s katedrálou, až Justo jednoho dne zemře? Na všechny tyhle světské otázky nakonec také přišla řada a autoři tak perfektně doplnili předchozí historicko-duchovní část mapující průběh výstavby a Justovy pohnutky a myšlenky. Takže abych to shrnul: Neznámé téma, silný příběh, komplexní zpracování. Tady není o čem. Pět hvězd jak vyšitých pro tohohle blázna z Madridu. A konečně něco, co by mě lákalo v Madridu vidět. Promiň, Justo. Vím, že tohle jsi nechtěl slyšet. (14.07.2023)