Skupinový portrét s dámou

Jugoslávský režisér Aleksandar Petrovič úspěšně převedl na plátno stejnojmennou knihu od Heinricha Bölla. Jedná se snad o první film, kdy válku vnímáme očima obyčejných Němců, kteří přes všechny válečné útrapy chtěli žít obyčejný život a zamilovat se třeba do cizince. Třeba do ruského zajatce ve vazárně smutečních věnců. ... Romy Schneider si s chutí zahrála roli Leni, a to už jen pro to, že jako Němka vždy cítila potřebu vystupovat v protiválečných filmech a tím aspon trochu smýt vinu Němců za druhou světovou válku. ... vytknul bych snad jedinou věc. Velkou část filmu Romy Schneider představuje dívku něco málo starší dvaceti let. V roce natáčení jí však bylo už 37. Dvacetiletou sice hrála uvěřitelně, nicméně tvář 37 leté ženy skrýt nemohla ani za ten nejlepší makeup. (05.02.2010)

Das Gruppenbild - čili obrázek více osob, z nichž je často jedna či jeden (učitelka, patriarcha, oslavenec či jiní) důležitější než ostatní, má dlouhou tradici - a i dnes je velice populární. Skupinový portrét s dámou je ale jen jeden, neboť dámou je tu Romy Schneider. Heinrich Böll byl v době mého mládí velmi populární a tuto knihu jsem četl nejdříve (před 50 lety). Později jsem dal přednost Klaunovým názorům, a na "Gruppenbild" jsem zapomněl. Proto byl film pro mě novinkou. Zato jsem nezapomněl na básně Georga Trakla, které na mě působí zimničně, podobně jako obrazy Egona Schieleho; oba mají ostatně hodně společného; a ve filmu jich bylo plno, jak Trakla (explicitně) tak Schieleho (implicitně). Navíc a nepovině jsem si přeložil jeho (ve filmu první) báseň, z níž cituje zajatec Boris: "VEČERNÍ PÍSEŇ Večer, když putujeme po ztemnělých stezkách, / zjevují se před námi naše bledé postavy. // Když máme žízeň, / pijeme bílé vody rybníka - / sladkost našeho smutného dětství. // Zmrtvěle odpočíváme pod keřem černého bezu, / hledíme vstříc šedým rackům. // Ranní mračna stoupají nad temné město, / jenž zamlčuje vznešenější doby mnichů. // Když jsem uchopil tvé útlé ruce, / Zvolna jsi otevřela své oválné oči, / ale to už ale dávno. // Avšak když temný libozvuk postihne duši, / zjevíš se Bílá v Přítelově podzimní krajině.... Pozn.: Málo kdy se vyjadřuji k hercům, v podstatě mě zajímají jen okrajově, známý komik Michel Galabru je zde ale výtečný. (05.10.2019)

Jo, tak tohle bylo silný kafe. Nějak jsem na to nebyla připravená. Zdání klame. V tomto případě klame ten mírumilovný název. Mírumilovného na filmu není ale zhola nic. "Užij si válku, mír bude ještě horší." Postavení "obyčejných" Němců, tedy řekněme normálních lidí z druhé strany už znám z literatury, knih, filmové zpracovnání není o mnoho méně poutavé, smutné, drsné a lidsky kruté. Válku vymýšlí pár chorých mozků tam "nahoře", ale kdo nejvíce trpí a kdo na ni nejvíce doplácí jsou tisíce a tisíce lidí tady "dole". Život je zkrátka pěkná mrcha. Galabru je zde překvapivě sakra dobrý a věrohodný a patří mu můj obdiv. Frau Schneider se snad ani nemůže stát, že by ho neměla, ačkoli se před natáčením ptala, "jestli je skutečně tak dobrá pro tak vážný film zachycující poválečné Německo". Trochu mi vadila Borisova až moc dokonalá němčina, přece jen na ruského zajatce... Možná mi ale šlo jen ucho šejdrem. Zvláštní snímek, který rozhodně stojí za to, i když ho tenkrát tisk nemilosrdně odepsal. Jediná, kdo vyvázl bez poskvrnky, byla Romy Schneider a byla jí udělena Zlatá medaile Německého filmu. (13.09.2011)

K pochopení je zřejmě třeba znát román, což není můj případ. Svoji nespokojenost si vysvětluji tak, že rozsah literární předlohy je patrně natolik veliký, že se prostě do hodiny a půl filmu směstnat nedal. Děj se odehrává v útržcích odlehlých časově i obsahově a pro neznalého diváka působí hlavně jako nepřehledný zmatek. Sdělení, které se autoři snažili zprostředkovat, je určitě hluboké, Romy Schneider je skvělá, ale pochutnání to nebylo. (13.07.2011)

Velmi zajímavý příběh. Ústřední milenecké dvojici byl dán, možná schválně, trochu malý prostor, inu, když se tvoří dějiny, není čas na lásku.!? Autor tím chtěl jasně vyjádřit to málo, co těm dvěma zamilovaným zůstalo a co mají. Ta zdrcující ohavnost strachu z toho, že odkudkoli může kdokoli přijít a zlikvidovat jejich jediné štěstí a on přišel.! Paradoxně až po válce, v době míru. Jedna z postav filmu to tam říká: "On přežil léta ústrku v pracovním táboře a válku, ale nepřežil internační tábor v době míru a neválčení.! " Nějak tak je to tam podáno. Zkrátka dobrý film, který určitě stojí za shlédnutí. (29.07.2011)