Kodaňský kovboj

už jen to, že jde o nového Refna by mělo být dostatečnou referencí zda se Kodaňskému kovboji vyhnout a nebo ne. Jak už bývá (ne)dobrým zvykem, NWR si opět dělá co chce, příběh tu hraje standardně druhé housle a všemu vévodí audiovizuální stránka. A to je opět parádní a neznám jiného tvůrce, který by takhle geniálně ovládal tohle neoniorvé neonové vizuální porno (výborný soundtrack samozřejmě nechybí). Stejně jako jiná díla NFR i Copengahen cowboy dokáže být neúnosný k nevydržení, stejně jako naprosto fascinující a uhrančivý - a velmi často to zvládá v rámci jednotlivých epizod/scén/záběrů. Osobně patřím k těm, kteří mají Refna stále ještě rádi i přesto, že jsem mu stále ještě nedopustil Neon Demon a vzhledem k tomu že kovboj mi nejvíc připomínal Only God Forgives, což je můj nejoblíbenější Nicolasův film, nějaké ty drobné v hodnocení přihodím. Každopádně bude muset dojít na ještě jedno shlédnutí, abych si trochu víc srovnal to co sem právě viděl. Kdy k němu dojde je ovšem ve hvězdách...70% (+ 5% za Kojimu) (11.01.2023)

Excentricka pecka, kterou nefanousci odsoudi ale pro lidi na vlne NWR muze jit o silny filmovy zazitek. Na interpretace to je skoupe. Na silny, hypnoticky audiovizual to je, jak je u Refna zvykem, bohate. Na plose sesti dilu se graduje pribehove i zanrove, nove postavy prichazeji a odchazeji z podivneho panoptika a cele to je vtahujici, jak kdyby Miu zirala skrz obrazovku take do me duse. (06.02.2023)

Počínaje Drive a jeho úspěchem si Refn nepochybně začíná budovat svůj autorský brand: přechází ke značce NWR, ještě posiluje neonovou stylizaci a rozvádí do větších extrémů polaritu estetické pomalosti s náhlými výbuchy brutality. To všechno navíc s oblibou zasazuje do archetypálních, mytických a metažánrových rámců, které nadto provazují tělesné se sakrálním či transcendentálním. Kodaňský kovboj v tomto směru představuje dosud možná nejvrstevnatější syntézu, v níž kromě všeho výše zmíněného nalezneme také ozvuky režisérovy dealerské trilogie (zápletka s balkánskou mafií a návrat Zlatka Buriće). Je přitom obdivuhodné, jak navzdory inspiračnímu mišmaši celá série drží pohromadě jako svébytný originál. Ano, můžeme Miu označit za hybrid nemluvných pistolníků, androgynní Ženy která spadla na Zemi a bressonovské Jany z Arku, ale rozhodně tím nevystihneme stoické charisma Angely Bundalovic, která ve svých modrých péřových soupravách vyhlíží jako mimozemšťan zatoulajivší se sem z dávné sovětské expedice na Venuši. Její minimalistické herectví a prudké pohybové kontrasty (Miu jako jediná postava v tomto skutečně souzní s celou estetikou série) stejně tak můžeme připodobnit k některým raným filmům Bruna Dumonta (než se z něj stal jurodivý šprýmař), které ostatně také stojí na radikálních protikladech pomalosti a výbuchů násilí (Twentynine Palms) a mysteriózní protagonisty staví na nevyslovitelnou hranu démonického a spasitelského (Stranou satana a další). Ale znovu tím nevystihneme, jak Kodaňský kovboj působí. Nebo můžeme obvinit NWR z toho, že opět vykrádá postupy transcedentálního stylu či spirituálního filmu (okázalé pohyby kamery o 360 stupňů, dlouhé pomalé jízdy, práce s mrtvým časem), ale zároveň si musíme uvědomit, že podobně stylisticky excesivní bývaly třeba spaghetti westerny Sergia Leoneho nebo některé brakové subžánry (např. giallo). Když pominu, že závěr působí trochu na sílu jako revanš za Death Stranding, je tohle v dnešní televizní krajině pořád velmi unikátní zážitek, který je třeba si hýčkat. Netflix je esence hit or miss a týká se to i autorských projektů, kde značně rozporuplná díla, jako je Mank, střídají soustředěné a puntičkářsky promyšlené bizáry, jako je Bílý šum nebo Kodaňský kovboj. Většinový divák asi prská, ale já se bavím královsky. (03.02.2023)

Nicolas Winding Refn je vizuálny mág, je to hotová symfónia farieb, každý záber niečo skrýva, žiaden tu nie je len tak, tá podmanivá hudba a skvelý sound design, ktorý vie byť uchu lahodiaci, ale aj nepríjemne skľučujúci a k tomu úžasná kamera. Zo začiatku ma to tým pomalým tempom dlhšie namotávalo, ale keď som sa do toho dostal, tak už som si to užíval. Hlavná postava mi zo začiatku neprišla najsympatickejšia, ale postupne som si k nej cestu našiel, čomu pomohlo aj poodhalenie jej minulosti, ďalšie postavy boli fajn, ale určite niektoré z nich mohli byť lepšie vykreslené, ale aj tak pár z nich vo mne zanechalo slušný dojem. Neo-noirové umelecké dielo, ktoré nie je pre každého, ale komu to sadne ten tento autorský počin ocení. 8/10 (09.01.2023)

Neo-noirová nádhera; vizuální poezie; brilantní pocta Alejandru Jodorowskymu a Davidu Lynchovi; peak of slow-cinema – to vše jako experimentální meta-komentář o krizi umělecké svobody. Přeci jen jde o Refnův další egoistický tvůrčí fuck-off, ve kterým si dělá co chce, a je mu absolutně jedno, co si o tom myslí ostatní... Best of Refn! (06.01.2023)