La casa dalle finestre che ridono

Bežný divák sa unudí takmer k smrti, ale divák náročný, žánrový fanda či fajnšmeker sa budú baviť kráľovsky. U mňa v tomto prípade prevládol divák s prvej spomenutej skupiny. Snímok sa totižto derie dopredu ako slimák z chladničky jednej z ústredných postáv. Je vizuálne málo nápaditý a krotký. A také ja nie veľmi rád. Obstojný záver už potom nedokáže nič vylepšiť. (20.04.2012)

Avati točil horory jen zřídka, ale když už se k tomuhle žánru odhodlal, slavil úspěchy, alespoň co se fanoušků týče. The House with Laughing Windows není zcela klasickým giallem, ve kterém řádí maskovaný vrah v černých rukavicích. Jeho nejsilnější stránkou je atmosféra vesnice uprostřed mokřad, jejíž obyvatelé skrývají tajemství. Divák tu prostě cítí, že není všechno v pořádku. Napětí se chvílemi zažírá pod nehty a stále víc začíná být jasné, že zlo tu má nečekanou, neuchopitelnou podobu. Závěr je vygradován naprosto excelentně, škoda jen toho prostředku, v němž se nic neděje. Jinak název mi přijde nesmyslně zavádějící. (27.10.2011)

Giallo je žánr, který svá vlastní vnitřní pravidla dodržuje až s noblesní precizností. Výborné zvládnutí žánrových pravidel je v tomhle případě to, co bude divákovu oku maximálně lahodit. A tenhle film je toho více než dobrým příkladem. Děj je zasazen do horkého letního prostředí malé zapadlé vesničky kde čas plyne více než pomalu - už to je skvělým atributem pro velmi pomalé a zároveň atmosférické, dusné a hutné giallo vyprávění o postupném rozkrývání jedné děsivé záhady. Prostředí je pro atmosféru skvělé - kostel s ústřední malbou, opuštěné domy, staré pokoje s letitými dveřimi, které náležitě vržou... A spousta postav nejrůznějších charakterů, které se kolem hlavní postavy - restaurátora Stefana točí. Jednání postav je úměrné dusnosti a nejistotě toho, co bude rozkryto v následující chvíli - nevíte, kdo lže, kdo něco skrývá a kdo má jen strach. Ukázková žánrovka, moc moc dobrá. (02.11.2010)

Ale jo, velmi slušné giallo, sic se nedočkáme zrovna hromady vražd a ani jejich provedení není bůhvíjak vydařené, ale příběh o šíleném malíři zasazený do malé tajemstvím opředené vesnice má svůj nezpochybnitelný půvab, zejména scény ve starém rozpadajícím se domě mají vysoký stupeň mrazivosti. Samotný závěr je pak mírně řečeno úderem na solar plexus a místo děsu vyvolává spíš úsměv, ale co už, když mi nevadily ani ty kýčovité obrázky mistra palety vydávané za umění či dýchající mrtvola. Na tyhle mouchy mám v mozku repelent, za tři. (21.10.2014)

Tento film má bezpochyby, jak zde všichni píší, skvělou atmosféru, ale i vcelku spletitý děj, což zachraňuje fakt, že i přes nedostatek „akce“ a dlouhou stopáž film příliš nenudí. Jenž pokud začnete nad filmem trochu přemýšlet, abyste odhalili všechny dějové kličky, vytane najednou značný počet nelogických věcí. Dalším nešvarem je to, že lekačky, mající podporovat atmosféru, jsou díky režii odhaleny těsně předem a vzhledem k průhlednosti ve mně vzbuzovaly spíše smích nežli úlek a ke všemu nemají žádný smysl (nic po nich nenásleduje). Po zhlédnutí filmu doporučuji přečíst si fórum k tomuto filmu na IMDB, které vám odhalí něco, co bez znalosti Italů prostě nemáte šanci pochopit. Chtěl jsem dát čtyři hvězdy, moc chtěl, ale nejde to. 60 %. PS: Nevím, proč se jmenuje film Dům smějících se oken, když tam nehraje žádnou roli. (06.03.2009)