Šťastně až na věky

Bavilo mě to v podstatě stejně jako svého času Generace Singles a Nerodič - ostatně šel jsem do kina veskrze najisto, že předem vím, co dostanu, protože dokumentární styl Počtové se mi líbí a téma vztahů prostě asi nikdy neomrzí a člověk si tam najde hodně věcí k přemýšlení (nejenom o vztazích, ale i o dnešních mužích a ženách), navíc je to místy vtipné, a protagonisté filmu jsou rozhodně zajímaví, byť ne nutně musí skutečně něco reprezentovat. Ženy udržující dlouholetý milenecký vztah s ženatým mužem mi bylo líto (já to říkám už dlouho, že být milenka není žádný med - o výhody oficiálního vztahu jste připraveni a ze strany společnosti se dočkáte jen opovržení, že jste rozvracečka rodiny), podobně jako ženy, kterou opustil manžel (scéna, v níž pálí své svatební fotky a šaty, mi přišla velmi emotivní) a která hledá spásu na seznamkách a v ezoterice. Polyamorní trojka na mě působila značně dysharmonicky, třetí člověk tam byl vyloženě celou dobu navíc, a ty proklamace, že našli win-win milostné řešení, aby mohli být šťastní všichni, mi přišly spíš jako jejich zbožné přání, které se v jejich případě dost rozcházelo s realitou. Idylku jsem příliš nevěřil ani křesťanskému manželskému páru - on byl fádní buran s předpotopními názory typu, že uklízení je ženská práce, a ona se neustále snažila sama sobě namluvit, že i když mezi ní a manželem není žádná chemie a soulad, tak se pro něj rozhodla dobře, protože dala přednost stabilitě (a hlavně bůh to tak chtěl, aby byli spolu). Lidi žijící ve volném vztahu v polorozpadlém mlýně mi přišli asi nejvíc zajímaví, a myslím, že ty děti tam asi můžou mít docela hezké dětství (snad se nepletu). Celkově jsem si z toho odnesl asi to, že ideální vztah stejně neexistuje, všude je něco, a teď je hrozně v módě všude hrotit tu polyamorii, ale zrovna v tomto filmu je ukázána v podobě, kvůli níž se nějak ohrožený nemusí cítit snad nikdo, a za pár let to už stejně nikoho zajímat nebude, podobně jako si společnost zvykla na singles. (23.02.2023)

Vztahy jsou peklo. Pokud nás chtěla Počtová definitivně odradit od všech jejich forem, tak se jí to povedlo. Některé jsou směšné už z podstaty věci (milenka, seznamka), některé balancují na hranici bizáru (poly, open) a pánbíčkáři jsou jen další smutný příběh české rodiny, který by se hodil do Výměny manželek. Především snaha o alternativní způsoby vztahů, kdy chce každý šukat bez omezení a na konci dne stejně začne fňukat, že by mu vlastně vyhovovala klasická podoba mezilidského soužití, jen nahrává jejich kritikům. Počtová však vybrala dobré exoty a hlavně je zajímavé vidět, že strašidla, u kterých je divák přesvědčen, že nemají na poli vztahů šanci, jsou úspěšnější než jejich pravé opaky žijící na IG a TT. (29.02.2024)

Spíš než sonda do "novodobých" partnerských vztahů (zní to tak angažovaně a aktuálně, jakoby to bylo nějaký globální téma..) je to sonda mezi vzorek otravných, nezajímavých a emocionálně nevyrovnaných individuí (jejichž životy se topí a točí ve vztazích, protože jednoduše nedokážou být sami nebo mají nějakej problém sexuálního charakteru). Kromě paní, kterou podvedl manžel (to se ale stane spoustě lidí) a od tý doby jde od jednoho rande k druhýmu (její problém/rozhodnutí) a slečny "milenky", která spí s idiotem, kterej ji jen využívá (její problém, asi by to vyřešil rozchod?) jsou to povětšinou pokrytci, který žijou ve zvláštních, prý "novodobých" svazcích (jakkoli nevím,co je na nich novodobýho, polygamie, nevěra, milenecký vztahy jsou tu tisíce let) ve kterých se někteří očividně necítí komfortně i když se tak tvářej (až na tu rozháranou "umělkyni" se sklonem k nymfomanii, kterou schovává za jakousi osudovost a alternativní přístup a proto žije ve volným vztahu a toho, nejspíš bisexuálního, šulina, co má dítě s jednou + klátí a ve spol.domácnosti žije s druhou, která o sobě mluví v mužsķým rodě, jako kluk i vypadá a fňuká, že hraje druhý housle..). Žádná hloubka, nic čím by jejich "vztahy" byly unikátní nebo aspoň trochu zajímavý a mělo smysl to zdokumentovat, jsou nudný jako jejich protagonisti. Dokument o hemeroidech a alternativním přístupu k jejich léčbě by měl asi stejnou vypovídající hodnotu, taky trápí spoustu lidí. Ale existuje na to krém, proto není třeba o nich točit podobný dokumenty. Šťastně až na wc. (14.02.2024)

Šťastně až na věky je smutnějším (nikoli však depresivním) otiskem reality současnosti. Současnosti, která se vyznačuje podivuhodným průnikem relativismu a pluralismu a bigotně odsuzovanou bigotností. Takový základ je ve svém důsledku nutně inherentně rozpolcený, těkavě nestálý, tápající a zároveň lačný, doufající. Tradiční modely přestávají dostačovat (zřejmě nikoli zcela ani většinově) nebo jsou podle vnitřních směrnic odmítány či porušovány. V souvislosti se vztahy by se měla zkoumat emancipace, neboť o tu přeci zejména jde, ta se vzývá a prosazuje. Skutečnost je však polovičatá, často se stále tone v tolik proklínaném pojmu "stereotyp", a to i tam, kde se tvrdí, že je vymýcen. Člověk, žena i muž hledají svůj kousek vnitřního štěstí, intimního naplnění smyslu života, ale je otázkou, zda jsou schopni být upřímní alespoň k sobě samotným. A tak budují vzdušné zámky a zvrací své štěstí do kaluží a mezi mříže kanálů. Jana Počtová nabízí několik vztahových možností k posouzení, byť lze polemizovat o reprezentativnosti. Dvakrát se divákům dostávají porce niterné neupřímnosti (polyamorie a "vzorový" křesťanský svazek), dvakrát až téměř exhibicionistická šaráda (otevřený vztah a hledání lásky prostřednictvím internetových seznamek) a jednou skutečná katarze (dlouholetý milenecký vztah). Sluší se připomenout, že ve vztahu není nic opravdovou novinkou (viz Jules a Jim). Že všechny předložené možnosti měly svůj vývoj i po dokončení natáčení, někdy snad až překvapivé (z tohoto hlediska lze konstatovat, že jediným skutečně nosným vztahem je vztah otevřený). Nejstylovějším zakončením filmu Šťastně až na věky pro nejvýstižnější dokreslení reality současnosti by byl vývoj Mirčina hledání (nezaznamenaný), byť pro většinu by byl zároveň snad až krutý. Přesto si dovolím tvrdit, že ideová podstata Saurovy Zahrady rozkoší by byla oprávněná k identifikaci reality současnosti. Jana Počtová chtěla pouze ukázat možnosti vztahů v současném století. A zaznamenala jedinečný obtisk niterné rozervanosti a nestálosti současné reality. (30.04.2023)

Snad neplánovaně, přesto je výsledná podoba dokumentu extrémně negativním obrazem všech typů zobrazených vztahů. Množina stereotypů, ledabylé situace bez vysvětlení. Lidi z polyamorní polykuly lépe představil díl Polyamorie, volba svobody z cyklu Queer. V tomto výseku není vysvětleno ani pohlaví Fro. Přestárlá milenka chvíli věří, "že se kvůli ní rozvede", později hořce lituje. Hippie komunita pěstuje volnou lásku, ona se neustále hledá, on žárlí jen na hmotné statky a řešením je samozřejmě další "pozdní plod". Rozvedená žena si několik let užívá na seznamkách a hledá neexistující ideál, načež dojde ke smíření "s tou mladší", která byla důvodem k rozvodu. No a ten největší průser je věřící dvojice z Moravy, kde se ona rozvedla s otcem prvního dítěte, aby žila "lépe", přičemž výsledkem je tupý manžílek, který jde po jejím náročném porodu (kdy na životě byla ohrožena ona i dítě) radši pomáhat mamince na barák. Marnost nad marnost. Lehkosti Manželských etud se to nepřiblížilo ani zbla. (17.08.2023)