Příběh z Tokia

Sice Ozuova pokora a úcta působí postupně až ubíjejícím dojmem, ale film se i přes svoji jednoduchost a nepřekvapivý děj dokáže dotýkat něčeho univerzálního, samotné podstaty lidskosti a životního údělu. Jen vyžaduje trochu úsilí, aby člověk mohl rozpoznat bohatství pod nesnadno propustnou slupkou "banality". Škoda jen poněkud melodramatického závěru, jemuž dominuje postava snachy, který pro mě přinesl poněkud rušivý závan umělosti. (27.06.2011)

Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany. (13.09.2012)

Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac. (28.04.2018)

Japonci vedia, ako natočiť vzťahové filmy. Rôzne rozoberačky postáv, ich vzájomné prepletenia, problémy, strasti, dni šťastné a aj tie menej. PRÍBEH Z TOKIA je možno tým najvzorovejším príkladom tohto druhu filmu. Ale nie tým najlepším. Snímok sa vlečie a jeho minutáž 136 min to ešte viac znásobuje. Vzájomné vzťahy medzi rodinnými príslušníkmi niesu ani zaujímavé, ani zaujímavo podané. Len ďalšie preceňované dielo. (27.10.2015)

Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku). (02.02.2011)