Povídky o bledé luně po dešti

Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD. (15.07.2007)

Na starší filmy se běžně moc nedívám a nepreferuju je, ale tohle byl rozhodně jeden ze zajímavějších zážitků. Dvě hlavní mužské postavy sice byli hrozní hlupáci, ale právě o tohle vykreslení šlo, protože bez toho by film neměl onen přesah. Není sice nic špatného na tom chtít od života víc a jít si za tím, ale pokud si člověk neváží toho, co má, a je zaslepený, tak je jeho pachtění se za něčím zbytečné a nedopadne to dobře. Přesně tohle vyústění se mi na filmu líbilo. Na černobílý film to navíc bylo od začátku do konce poměrně svižné a dobře se na to koukalo. Pokud vidíme táhlejší scény, vždycky to má význam a navíc to koresponduje s dobou, do které je příběh zasazený. Právě i ta mysteriózní atmosféra starého Japonska (v období válčících států) na tom byla zajímavá, a dokreslovala ji tradiční hudba. ~(3,6★)~ (01.11.2016)

Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy. (05.09.2007)

I když jsem zpočátku měl bordel v postavách a vůbec v tom prolínání dvou povídek naráz (které se rozeběhlo ne zrovna funkčně), tak nakonec musím uznat, že si mě to dokázalo získat a to i přes to, že je to celé vlastně o samurajích, což je téma, které jsem si nikdy moc neoblíbil. Tohle ale pro mě nějak fungovalo, protože, podobně jako u některých Kurosawových samurajských filmů, to nabízí něco navíc ve formě i v obsahu a naštěstí jsem ani neměl pocit, že by to zestárlo, protože některé zajímavé nápady (jako třeba to prolínání děje prvky kabuki divadla) mi pořád přišly inovativní, natočené je to skvěle a co se nějakého přesahu týče, je tu taky, byť ne bůhvíjak hluboký, ale vystačí. Potěšila mě i práce s fantasy prvky, která tu naštěstí má nějaký svůj smysl a nepůsobí podivně a nahodile jako třeba tady. Za mě tedy ve finále docela spokojenost. Slabé 4* (03.03.2023)

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. (15.04.2021)