Povídky o bledé luně po dešti
-
Ugetsu monogatari
-
Tales of Ugetsu
Drama / Thriller
Japonsko, 1953, 94 min
Režie:
Kenji MizoguchiHrají:
Masayuki Mori, Machiko Kyô, Kinuyo TanakaObsah
-
Povídky o bledé luně po dešti (1953) volně obměňuje dvě povídky ze stejnojmenné klasické knihy, jejíž autor Akinari Ueda žil v letech 1734 1809 a inspiroval se příběhy, tradovanými po staletí. Venkovský hrnčíř Gendžuro trpí bídou uprostřed zmatku válečných sporů mezí mocnými rody, jež pustoší zemi, rozsévají hrůzu a smrt. S manželkou a dítětem, se svou sestrou a švagrem hledají útočiště ve městě, Gendžurova žena se cestou odpojí a zabijí ji vojáci. Nic netušící hrnčíř dorazí do města sám a podlehne kouzlu krásné ženy, ve skutečnosti démona. Prohlédne, vrátí se domů a tam ho přivítá manželka nyní už také duch. Hrnčířův švagr si vyslouží zásluhy a vysokou hodnost na válečném poli, ale když se v nevěstinci setká s manželkou, kterou za jeho dlouhé nepřítomnosti znásilnili vojáci, odloží skvělou zbroj a oba se vracejí do vesnice Stručný záznam hlavní dějové linie pochopitelně nevystihuje vztahy ani psychologické motivace; jenom pramálo napoví o skutečném tématu, o myšlence a naprosto nic o ztvárnění. Tento film s mimořádnou přesvědčivostí potvrzuje, že Mizoguči nehledal zpravidla v minulosti záminku pro únik před naléhavou problematikou dneška, ani příležitost, jak se oddávat virtuózním, leč samoúčelným a chladným etudám. Naopak: podobně jako Kurosawa, Kobajaši a další, také on křísil minulé doby a životy k obrazu dneška, vytyčoval paralely, navozoval obecně platné konflikty a dilemata. Bylo jen k prospěchu věci, jestliže tak nečinil tezovitě, nýbrž s mistrným zvládnutím výrazových prostředků filmové řeči. Tvůrci podobných filmů neoslavují hrdinné činy a nádheru feudálů, na jejichž mocenské spory vždy doplácí prostý člověk. Ubohý vesničan nebo městský chuďas, jeho nejistý život vydaný napospas kopytům válečných ořů, napjatým luků, vytaseným mečům a namířeným kopím. Pláč nad mrtvolami žen a dětí uprostřed rozvalin domova a popleněná, spálená úroda Takže toto stanovisko není pokaždé tak jednoznačné jako v Povídkách o bledé luně po dešti. (oficiální text distributora)
Povídky o bledé luně po dešti (1953) volně obměňuje dvě povídky ze stejnojmenné klasické knihy, jejíž autor Akinari Ueda žil v letech 1734 1809 a inspiroval se příběhy, tradovanými po staletí. Venkovský hrnčíř Gendžuro trpí bídou uprostřed zmatku válečných sporů mezí mocnými rody, jež pustoší zemi, rozsévají hrůzu a smrt. S manželkou a dítětem, se svou sestrou a švagrem hledají útočiště ve městě, Gendžurova žena se cestou odpojí a zabijí ji vojáci. Nic netušící hrnčíř dorazí do města sám a podlehne kouzlu krásné ženy, ve skutečnosti démona. Prohlédne, vrátí se domů a tam ho přivítá manželka nyní už také duch. Hrnčířův švagr si vyslouží zásluhy a vysokou hodnost na válečném poli, ale když se v nevěstinci setká s manželkou, kterou za jeho dlouhé nepřítomnosti znásilnili vojáci, odloží skvělou zbroj a oba se vracejí do vesnice Stručný záznam hlavní dějové linie pochopitelně nevystihuje vztahy ani psychologické motivace; jenom pramálo napoví o skutečném tématu, o myšlence a naprosto nic o ztvárnění. Tento film s mimořádnou přesvědčivostí potvrzuje, že Mizoguči nehledal zpravidla v minulosti záminku pro únik před naléhavou problematikou dneška, ani příležitost, jak se oddávat virtuózním, leč samoúčelným a chladným etudám. Naopak: podobně jako Kurosawa, Kobajaši a další, také on křísil minulé doby a životy k obrazu dneška, vytyčoval paralely, navozoval obecně platné konflikty a dilemata. Bylo jen k prospěchu věci, jestliže tak nečinil tezovitě, nýbrž s mistrným zvládnutím výrazových prostředků filmové řeči. Tvůrci podobných filmů neoslavují hrdinné činy a nádheru feudálů, na jejichž mocenské spory vždy doplácí prostý člověk. Ubohý vesničan nebo městský chuďas, jeho nejistý život vydaný napospas kopytům válečných ořů, napjatým luků, vytaseným mečům a namířeným kopím. Pláč nad mrtvolami žen a dětí uprostřed rozvalin domova a popleněná, spálená úroda Takže toto stanovisko není pokaždé tak jednoznačné jako v Povídkách o bledé luně po dešti. Komentáře uživatelů k filmu (17)
-
Houdini
Oscar 1 nominace: Kostýmy ČB. . . . Zlatý Lev - výběr(20.5.2004)
-
Rob Roy
Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy.(5.9.2007)
-
kitano
Obsahom jednoducha, no napriek tomu prenadherna "rozpravka pre dospelych". Pribeh riesi zakladne moralne otazky (tuzba po slave, po peniazoch) a to nijak komplikovanym, ci inovativnym sposobom. Sila, ci lepsie povedane krasa filmu spociva prave v onej jednoduchosti a pravdivosti "posolstva" doplneneho o tradicne naprirodzene japonske motivy, ktore pribehu predavaju onu rozpravkovost, ba dokoca miestami az silnu horrorovu atmosferu (uzasna ducharska cast pribehu). Atmosfera tychto tradicnych japonskych pribehov je naozaj neopakovatelna. (10/10)(13.8.2008)
-
Mi Nü-Chai
Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD.(15.7.2007)
-
Fingon
Filmy bohužel stárnou... a to, co dokázalo unést benátský filmový festival v padesátých letech a mraky cinefilů po nich, už na mně nepůsobí. Zhruba do poloviny mě Povídky... ještě docela bavily, druhá polovina už nikoliv.(6.8.2009)
-
anais
Nádherně poetické vyprávění s jistými pohádkovými rysy. Všechny postavy se na svět dívají jakoby naivně, zjednodušeně, dětsky. Za dospělost budou muset hodně zaplatit. Mix realistických prvků života na japonském venkově, s pohádkovým světem duchů, který dokáže velmi nepříjemně mrazit. Příběh (obsahuje spoilery!) : Hrnčíř jde na trh prodat své výtvory, manželku nechá na vojáky pustošené zemi. Ve městě se však zamiluje do dívky, a na manželku i dítě zapomene. Nakonec však zjistí, že dívka je duch, připoutala ho k sobě magickými silami. Když uteče a vrátí se domů, zjišťuje, že manželka zemřela, a o dítě se zatím staral někdo jiný.(8.5.2006)
-
Ilicka
Japonská poetická pohádka pro dospělé.(4.5.2010)
-
stub
Nejlepší duchařský film na světě, dalo by se říct;)(16.4.2009)
-
Revanx
Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(24.1.2009)
-
vypravěč
Spojením několika drobných povídek vytvořil Mizoguči dílo ne nepodobné románu, ve kterém je ve zhuštěném skupenství podána syntéza celého světa (v němž se území živých a neživých překrývají) a lidské existence v něm. Směs rozličných lidských povah (skvěle psychologicky vykreslených) je ve válečné době vržena na různé úhory bolesti, na nichž zrají tváří v tvář nesmyslnému plenění a zkáze, aby se pak ti přeživší vrátili očištěni od skvrn svých pominulých letor. Spolu s vlastním humanistickým poselstvím mne toto velkolepé plátno nadchlo svou přízračnou imaginací, která obestírala spolu se smyslným duchařským intermezzem i „scény z běžného života“, a scelovala tak reálné a nadreálné.(12.8.2010)
-
Bubble74
Poetická moralizující bajka, zahalená v duchařsko-samurajském hábitu a obklopená drsnou kulisou občanské války.(20.11.2011)
-
vik
Přestože film nese v názvu slovo povídky, jedná se o jediný příběh dvou řemeslnických rodin sužovaných začínající válkou. I zde Mizoguči prezentuje své oblíbené téma žen, ačkoliv jen okrajově, má na děj velmi silný vliv. Především jsou zde patrné některé prvky divadla nó, které bývaly obvyklé spíše v rané japonské kinematografii, avšak Mizoguči je s úspěchem aplikuje i zde (nepřehlédnutelné je charakteristické gesto mrtvé manželky jednoho z hlavních protagonistů).(14.1.2006)
-
Renesco
Viz Renescovy záchvaty(22.4.2008)
-
see_sawandrew
Jak víme, že na některé filmy musí být správná nálada, tak v případě tohoto Mizogučiho díla to platí dvojnásob. Nádherné znázornění venkovského života, slušné charaktery zbrklých mužů i silných žen (což je pro Mizogučiho docela nezvyklé - většinou znázorňoval ženy jako submisivní postavy), několik skutečně atmosférických sekvencí, ale já jsem zlý a mně to nestačí. Tedy lépe řečeno - nestačilo mi to při první projekci, takže jsem v polovině nefalšovaně usnul. Na japonské filmy od té doby chodím, jen když se cítím maximálně odpočatě. A Povídky o bledé luně po dešti stavím do fronty těch filmů, kterým dám jednou šanci znovu.(20.8.2010)
-
jane1106
Prosté a srozumitelné malé příběhy vesničanů spojené díky dokonale poetické, velmi pohyblivé kameře Kazuo Miagawy a snové hudbě do umělecky mimořádně hodnotného celku. ,,Duchařská" linie oplývá (z velké části asi také díky kultuře, na kterou vněasijský divák není zvyklý) slušně hororovou atmosférou (maska Machiko Kyô, rozlehlé ale vyprázdněné panství paní Wasaky, její temné písně o lásce; v neposlední řadě i černobílý materiál). Líbilo se mi vykreslení vztahů rodiče k dítěti a člověka k práci. Krásný film, který podle mého s léty vůbec netratil a může i dnes zaujmout mnoho i méně filmově sečtělých diváků.(3.5.2010)
-
JimiH
Další klenot asijské kinematografie. Mizoguchi opět ukazuje silný smysl pro lyrické vyprávění. Herci jsou také mnohem méně divadelní než jak tomu bylo u jeho starších filmů.(23.12.2010)
-
Axerron
Velice promyšlená kompozice tří povídek ze stejnojmenné sbírky, které jsou si tématicky velice blízké. Mizoguči naprosto přesně pochopil jejich podstatu, čehož v japosnkých poválečných podmínkách mohl být schopný jen někdo naprosto oddaný japonské tradici a klasické kultuře. On jedním takovým byl a proto dnes můžeme shlédnout tento scénaristický a režisérský skvost. Tento film, který by se dal pochopit jako vizuální předělávka hry divadla nó, kde každý pohyb, každý náznak má svůj specifický význam, který k divákovi promlouvá, je toho přímým důkazem. Vše do sebe zapadá, celek je podepřen vynikajícími hereckými výkony u hlavních postav - důkazem budiž dlouhé, často několikaminutové záběry, ve kterých herci předvádějí opravdu spíše výkon herce divadelního než filmového. Hudba perfektně ladí s prostředím i se zrovna vystupujícími postavami. Scény jsou promyšlené, svou roli hrají i kulisy, které lecky přestávají být "jen" kulisami a přispívají aktivně do příběhu (viz skvělé vykreslení iluze domu Wakasy, který se postupně mění od zchátralého k perfektně upravenému). Toto vyžaduje velkou dávku citu a ten Kendži Mizoguči opravdu má. Je vskutku ženským režisérem, což demostruje nejenom ve vykreslení silných ženských postav, obzvláště princezny Wakasy, které její sobeckost ale stejně nikdo nemůže mít za zlé. Zkrátka a dobře, Ugetsu monogatari je mistrné ztvárnění Akinariho povídek, které mimochodem doporučuji, i pokud nejste příznivcem krátkých duchařských příběhů.(22.12.2009)
