Povídky o bledé luně po dešti

Obsahom jednoducha, no napriek tomu prenadherna "rozpravka pre dospelych". Pribeh riesi zakladne moralne otazky (tuzba po slave, po peniazoch) a to nijak komplikovanym, ci inovativnym sposobom. Sila, ci lepsie povedane krasa filmu spociva prave v onej jednoduchosti a pravdivosti "posolstva" doplneneho o tradicne naprirodzene japonske motivy, ktore pribehu predavaju onu rozpravkovost, ba dokoca miestami az silnu horrorovu atmosferu (uzasna ducharska cast pribehu). Atmosfera tychto tradicnych japonskych pribehov je naozaj neopakovatelna. (10/10) (13.08.2008)

I když jsem zpočátku měl bordel v postavách a vůbec v tom prolínání dvou povídek naráz (které se rozeběhlo ne zrovna funkčně), tak nakonec musím uznat, že si mě to dokázalo získat a to i přes to, že je to celé vlastně o samurajích, což je téma, které jsem si nikdy moc neoblíbil. Tohle ale pro mě nějak fungovalo, protože, podobně jako u některých Kurosawových samurajských filmů, to nabízí něco navíc ve formě i v obsahu a naštěstí jsem ani neměl pocit, že by to zestárlo, protože některé zajímavé nápady (jako třeba to prolínání děje prvky kabuki divadla) mi pořád přišly inovativní, natočené je to skvěle a co se nějakého přesahu týče, je tu taky, byť ne bůhvíjak hluboký, ale vystačí. Potěšila mě i práce s fantasy prvky, která tu naštěstí má nějaký svůj smysl a nepůsobí podivně a nahodile jako třeba tady. Za mě tedy ve finále docela spokojenost. Slabé 4* (03.03.2023)

Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena. (04.02.2017)

Na starší filmy se běžně moc nedívám a nepreferuju je, ale tohle byl rozhodně jeden ze zajímavějších zážitků. Dvě hlavní mužské postavy sice byli hrozní hlupáci, ale právě o tohle vykreslení šlo, protože bez toho by film neměl onen přesah. Není sice nic špatného na tom chtít od života víc a jít si za tím, ale pokud si člověk neváží toho, co má, a je zaslepený, tak je jeho pachtění se za něčím zbytečné a nedopadne to dobře. Přesně tohle vyústění se mi na filmu líbilo. Na černobílý film to navíc bylo od začátku do konce poměrně svižné a dobře se na to koukalo. Pokud vidíme táhlejší scény, vždycky to má význam a navíc to koresponduje s dobou, do které je příběh zasazený. Právě i ta mysteriózní atmosféra starého Japonska (v období válčících států) na tom byla zajímavá, a dokreslovala ji tradiční hudba. ~(3,6★)~ (01.11.2016)

Poviedky o bledej lune po daždi sú veľmi pokojným filmom. Ťažko by sme tam hľadali nejakú akčnú scénu. Celý príbeh sleduje osudy nesúrodej dvojice manželov - ktorých poháňa túžba byť bohatými. Jeden sa chce stať kvôli tomu samurajom, druhý chce predávať svoje keramické výrobky, ktoré vyrába so svojou ženou aby jej mohol zadovážiť všetko na čo len pomyslí. To čo začína ako obyčajný film sa zvrtne duchársky príbeh, ktorý namiesto toho aby strašil, alebo pôsobil stiesňujúco, skôr budí akýsi záujem. Veľa tradičných prvkov, či už divadla Kabuki, alebo hudby, ktorá je vo filme použitá dotvára neopakovateľnú atmosféru filmu. Príbeh je to jednoduchý, dokonca aj s morálnym poučením na konci, ktorý ale podáva všetky príbehové zložky veľmi decentným spôsobom. Prechody medzi reálnym a nereálnym svetom sú veľmi tenké a tak ich film aj prezentuje. Po dopozeraní som bol jednoducho nadšený. Aj napriek tomu, že je to už niekoľko desiatok rokov od vzniku, je tento film krásnou pripomienkou zlatého veku Japonskej kinematografie, kedy filmy - akokoľvek jednoduché, obsahovali tak výrazný režisérsky rukopis, že uchvátili diváka a nepustili ho až do konca. (06.03.2012)