Strom na dřeváky

Rozhodně silný film, z něhož všeobecná láska k člověku vyloženě odkapává. - Podle mně jde totiž o upřímnou oslavu člověka a jeho údělu(ů)... Bohužel Olmi oslavuje nějak moc dlouho, jak by nevěděl, kdy skončit a tak se poslední hodina zdá vcelku zbytečná. Nejhůř podle mě dopadla scéna návštěvy novomanželů v Miláně, který v jinak syrovém, jednoduchém filmu působí vykonstruovaně a která ve svém závěru změní v jakousi zvrhlou náboženskou agitku. První dvě hodiny jsou ale vynikajícím pohledem na život jako takový. (20.12.2005)

Ke Stromu na dřeváky jsem přistupoval se skepsí. V roce 1978 vyhrál na festivalu, kde se koncentruje na kilometru čtverečním nejvíc snobů na světě, tedy v Cann, Zlatou palmu, a to je pro pozorovatele, který má představu o sebestřednosti festivalové scény dostatečným varováním. Instinkt mě nezklamal. Olmi mohl být v 70. letech považován za vynálezce dnes tak populárního a masově využívaného žánru hraných dokumentů. Maximum energie věnoval navození autenticity při zachycení života vesničanů v italské Lombardii. Pracoval s neherci pocházejícími z příslušné oblasti, aby dokonale zachytil místní dialekt. Film zachycuje život pěti rolnických rodin žijících pospolitě na statku a pronajímajících si půdu od velkostatkáře. Srovnání s moderními hranými dokumenty ale bohužel není na místě. Vznikly, aby dokumentární žánr zatraktivnily, oživily a přiblížily divákům. Pracují se střihem a profesionálními herci, podobně jako zábavné hrané snímky. Průšvih Olmiho experimentu spočívá v tom, že pracuje s reálným časem, je tudíž velmi pomalý a při své vražedné stopáži je z mého pohledu otravný a nudný. Olmi se dostává až někam k dnešnímu fenoménu tzv. slow TV, a to je záležitost zcela mimo obsah mých zájmů. Znám tříhodinové filmy, kde si dlouhou stopáž divák nestačí uvědomit, a znám takové, co subjektivě trvají dvakrát tak dlouho. Strom na dřeváky bych bohužel zařadil do druhé kategorie. Celkový dojem: 25 %: (12.05.2017)

Ocitla jsem se v úplně jiné době kdesi v Lombardii a stala se součástí nepředstavitelně těžkého života tehdejších rodin bezzemků. Nejen, že na mě v celé své síle zapůsobila ponurá atmosféra, ale i jejich silná a nezlomná víra a s tím související velká pokora, tak důležitá pro jejich z mého pohledu těžký životní úděl a jestliže to jsou reálné vzpomínky Olmiho babičky, tak jí tu dobu nezávidím ani omylem. Ale je moc dobře, že můžeme vidět i takové filmy na kterých poznáváme jaké jsou v reálu opravdu důležité hodnoty. A určitě bylo i zajímavým faktorem, že celý film byl točen neherci z dané oblasti. Nicméně jsem film viděla nadvakrát, protože stopáž se mi zdála přece jen neúnosně a zbytečně dlouhá. (08.10.2012)

Tříhodinový film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes 1978. Jde o obrazovou poému o životě několika rodin bezzemků v kraji kolem Bergama na konci 19. století, jak o nich vyprávěla babička tvůrce tohoto filmu. Sledujeme život vdovy, která se svým otcem vychovává šest dětí, přitom důležité je postižení i těch nejmenších dobových reálií. DVD: V bonusech najdeme dokument o zvuku filmu (2:06), rozhovor s autorem Elmannem Olmim (11:46), fotogalerii a trailer (4:12) – všechno s CZ titulky. (30.08.2019)

Asi jsem nikdy nevidel film, ktery by lepe dokumentoval zivot na venkove. Konkretne na konci 19. stoleti, nekde v okoli italskeho Bergama. Film zaujme uz faktem, ze nikdo z ucinkujicich neni herec a vsechny postavy jsou ztvarnene mistnim obyvatelstvem. Film o tezkem ziti v relativni chudobe, skromnosti a vire v boha. Prestoze filmu chybi nosnejsi pribeh, zaujme svou autenticitou, zpracovanim a hudbou (Bach, Mozart...). Vidno, Italove i davno po svem neorealismu umeli natocit socialni drama, ktere honosi cely svet dodnes. (14.09.2013)