Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Filmová poéma evokující život několika rodin bezzemků, žijících v kraji kolem Bergama na konci 19. století. Základem širokého epického toku jsou vzpomínky a úvahy Olmiho babičky. Hrdinkou je utrápená vdova, která se svým otcem vychovává šest dětí. Každodenní život se rekonstruuje s důrazem na drobné detaily, prostá gesta a dobové reálie; zachyceny jsou přípravy na oslavu Vánoc, tragédie vdovy, které onemocní kráva jakožto jediný zdroj obživy, vztah mladé Magdalény a plachého Stefana, který vrcholí svatbou a svatební cestou do Milána, tragédie Batistiho, který je propuštěný ze statku spolu se ženou a třemi dětmi. Film je rovněž filozofickou úvahou o věčně platných hodnotách, jakými jsou víra, pokora a láska. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (99)

honajz2 

všechny recenze uživatele

Tak já to konečně viděl a dokonce na velkém plátně! A teď už mi z DVD od Zóny zbývá jen Metropolis a Krásná hašteřilka (přičemž v tomhle pořadí to asi dám; byť Krásnou hašteřilku mám na DVD a Metropolis ne) a mám to komplet. Tady jsem se těšil na opravdu velkolepý poetický film a taky jsem ho dostal, jenže mi ne vždy sedl. Respektive takhle, sedl by mi naprosto přesně, ale musel by být tak o hodinu kratší. U některých scén jsem radši přemýšlel nad tím, co budu dělat pak a kolik uteklo času, než abych byl pohlcený, což by se dít prostě nemělo a i objektivně mi přijde, že si to svoji tříhodinovou stopáž obhajuje jen obtížně. V tomhle extrémně pomalém podání to mohlo mít klidně i 10 hodin a výsledek by asi zůstal stejný. Jsou to zajímavé výjevy z každodenního života několika rodin bezzemků, některé scény jsou obzvlášť povedené (hlavně ta, podle které je celý film pojmenovaný, ale dostaly mě i dvě noční, které díky nasvícení scény ve stylu tehdejších možností svícení dostávají až mystickou formu), zvuková složka je zde naprosto dokonalá a pro každou scénu podstatná a místy mě to opravdu fascinovalo tak, jak jsem si přál, ale místy mě to zase míjelo a nechápal jsem, proč některé scény sleduji (třeba tu na pouti). V širším kontextu chápu, to tam není a nebylo by zbytečné nic, ale nebudu lhát, někdy ta poetika na mě nefungovala. A tohle je vyloženě poetický film, některými označovaný jako hraný dokument, ale já ten pojem nemám zrovna rád a pro mě to jsou poetická vystižení určitého času a prostoru. Strom na dřeváky tohle je, obdiv si bezesporu zaslouží, místy se mi líbil opravdu hodně, ale nedokážu si představit, že bych ty tři hodiny s chutí u toho strávil znova. Není to ani tak detailní mezi řádky ve vykreslení doby a psychiky postav, jako třeba Kristus se zastavil v Eboli. Ano, do určité míry ano, ale jen do určité míry - dialogy tu vlastně nehrají až takovou roli. Jinak jsem chtěl komentář začít ve stylu, že kdybych byl hodně hnusný, tak řeknu, že to je jako kdyby někdo zfilmoval Mollyiny historky o ztracené žluté voskovce a vidění psa na ulici, protože stejně tak zajímavé některé historky jsou podobně epické, ale nakonec to tu nechám jen jako poznámku pod čarou, vzhledem k tomu, že to má nějaký konec, který opravdu vypadá jako závěr. Silné 3* ()

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 % ()

Reklama

ad 

všechny recenze uživatele

Rozhodně silný film, z něhož všeobecná láska k člověku vyloženě odkapává. - Podle mně jde totiž o upřímnou oslavu člověka a jeho údělu(ů)... Bohužel Olmi oslavuje nějak moc dlouho, jak by nevěděl, kdy skončit a tak se poslední hodina zdá vcelku zbytečná. Nejhůř podle mě dopadla scéna návštěvy novomanželů v Miláně, který v jinak syrovém, jednoduchém filmu působí vykonstruovaně a která ve svém závěru změní v jakousi zvrhlou náboženskou agitku. První dvě hodiny jsou ale vynikajícím pohledem na život jako takový. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Strom na dřeváky vnímám jako protiklad Felliniho Amarcordu. Antitezi cukrkandlového vzpomínání, v němž se minulost jeví jako pestrobarevná pohlednice - nejlépe se západem slunce nad mořem nebo vinicemi. Oba filmy přiznávají paměť za výchozí inspiraci, Olmiho dílo však není laciné turistické leporelo (prosycené nevkusně stereotypní "italskostí"), nýbrž pokorná historická rekonstrukce. Oživení vyčerpaného neorealistické smyslu, skrze které se mi připomínal Flaherty, jeho zaříkávání pradávného mýtu. Potomci původních bergamských sedláků se vtělili do rolí svých předků. Opakovali jejich gesta, každodenní činnosti a způsob mluvy, podobně jako když Flaherty nutil Allakariallaka, představitele Nanuka, aby předvedl onen Bazinem velebený lov na tuleně. Olmi se však nikdy nesnižuje k levné nápodobě dokumentárních konvencí, ačkoli si zachovává objektivní odstup. Cizí je mu banální idealizace venkova, která by jej proměňila v dětské omalovánky. Dobré i zlé je v rovnováze, pozitivní aspekty nejsou kladeny nad negativní. <> <> Venkovská existence, jak ji můžeme vidět a prociťovat zde, není zdaleka tak příjemná, aby nám mohla sloužit jako filmový ekvivalent pro falešný eskapismus a vciťování se do prožitku "obyčejných". Ani jako náhrada hluboké pastorální touhy, jež byla ještě za časů Marie Antoinetty ukájena hrou na pastevce a selky. Film uplývá pozvolna, jako by modelován dlouhými tempy ročních období, hmatatelnou pomalostí, která prozrazuje vyzrálost a nezištnou moudrost. Koloběh práce, přírodních tajemství, neštěstí i drobných radostí, to vše se nevzrušivě rozpíjí v tlumených barvách a odbíjení zvonů. Strom na dřeváky není radostný, ale ani krutý. Snad zemitý, mozolnatý, protrpěný. Proto jej chápu zejména jako bohatý zdroj duchovní a morální inspirace, důvod k zamyšlení se nad povrchností vlastního bytí - zkrátka střízlivé poučení minulostí. Tedy nikoli jako návod pro (nemožný) návrat do lůna přírody, do jakéhosi vysněného bodu, kde vládne nevinnost a čistota. Příklad: Když jedné z rodin onemocní kráva a doktor nemůže pomoci, nikdo nepropadá panice. Matka se pro pomoc obrátí na Boha a ten zařídí zázrak - požehná vodě z potoka, s níž matka krávu napojí a tak ji uzdraví. Moderní člověk, který podle Campbella ztratil spojení s mýtem, by v takové situaci pravděpodobně upadl do deprese. Neměl by se kam obrátit pro útěchu, nepočítám-li krátkodobá rozptýlení - alkohol, hazard, sex. Jiný příklad: Hrozí, že rodina, jež přišla o otce (a s ním zdroj obživy), bude muset dvě malé dcerky odložit do sirotčince. Nejstarší syn, který je novou hlavou rodiny, to odmítne se slovy: "Raději budu pracovat od rána do noci, než abych své sestřičky poslal pryč." A konečně: Otec riskuje budoucnost celé rodiny, když potají pokácí strom, který mu nepatří, aby svému synovi vyřezal nové dřeváky, a ten díky tomu mohl jít druhý den do školy. Kolik z nás je dnes schopno pomáhat druhému, obětovat se pro někoho, aniž by nás vedlo skryté přání opájet se leskem dobrodiní? <> <> Psychoterapeut Thomas Moore napsal: "Intuitivně tušíme, že duše má něco společného s původností a hloubkou." Strom na dřeváky - alespoň pro mě - toto tušené spojení potvrzuje. Olmi onu původnost i hloubku, jež by však neměla být zaměňována s fotogenií, dokázal vydestilovat ze skutečnosti: z lidských i zvířecích tváří, otisků kročejí v blátě, řinčení povozu, mokrého prádla i rozoraného pole. Hloubku navzdory zakoušené nepřízni. Původnost navzdory sisyfovské dřině, z níž nikdy nevzejde hmotné bohatství, která však posiluje víru ve vlastní schopnosti, odpovědnost, solidaritu i tichou, pokornou lásku. Něco spodního, co je nám blízké svým povrchem. Snadno tak lze nabýt intenzivnímu dojmu, že sledujeme samou podstatu skutečnosti, její duši. () (méně) (více)

corpsy 

všechny recenze uživatele

Vlastne, ide ,,len´´ o akýsi trojhodinový hraný dokument o živote sedliakov, ktorý cez svoju prostotu vlastne iba trpeli, pričom svojimi strasťami sa opierali o vieru, ktorá im vnášala ako taký zmysel do ich bytia. Naratívne cenené dielo, remeselne priemer, keďže takýto námet rozhodne nepotreboval vizuálnu opulenciu. ()

Galerie (24)

Zajímavosti (5)

  • Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Je zařazen v kategorii filmů, které jsou významné svou morální hodnotou. (gjjm)
  • První a jediný film, ve kterém se mluví pouze bergamským dialektem. (Kulmon)
  • Všichni herci ve filmu byli skuteční sedláci z italské provincie Bergamo bez jakýchkoliv hereckých zkušeností. (Kulmon)

Reklama

Reklama