L'albero degli zoccoli
L'Arbre aux sabots
Strom na dreváky
The Tree of Wooden Clogs
The Tree of Wooden Clogs
The Tree of Wooden Clogs
Režie:
Ermanno OlmiScénář:
Ermanno OlmiKamera:
Ermanno OlmiHrají:
Luigi Ornaghi, Francesca Moriggi, Omar Brignoli, Antonio Ferrari, Teresa Brescianini, Giuseppe Brignoli, Carlo Rota, Pasqualina Brolis, Massimo Fratus (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Filmová poéma evokující život několika rodin bezzemků, žijících v kraji kolem Bergama na konci 19. století. Základem širokého epického toku jsou vzpomínky a úvahy Olmiho babičky. Hrdinkou je utrápená vdova, která se svým otcem vychovává šest dětí. Každodenní život se rekonstruuje s důrazem na drobné detaily, prostá gesta a dobové reálie; zachyceny jsou přípravy na oslavu Vánoc, tragédie vdovy, které onemocní kráva jakožto jediný zdroj obživy, vztah mladé Magdalény a plachého Stefana, který vrcholí svatbou a svatební cestou do Milána, tragédie Batistiho, který je propuštěný ze statku spolu se ženou a třemi dětmi. Film je rovněž filozofickou úvahou o věčně platných hodnotách, jakými jsou víra, pokora a láska. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (99)
Čekal jsem pomalou utahanou sondu do života italských sedláků 19. století u které se ukoušu nudou a dostal jsem... no pomalý, v podstatě utahaný, obraz ze života italských sedláků 19. století, který ale překvapivě bavil a vůbec nebyl unylým pseudofilmem bez pořádného příběhu, který jsem tak trochu čekal. Za mě rozhodně nepromarněné 3 hodiny. 80% ()
No upřímně jsem čekal od tak chváleného filmu něco jiného, spíše jinou formu ("deformován" sledováním jiných filmů v poslední době).Tento film je důkazem pestrosti ztvármit příběh viděný očima tvůrce a nebát se osobního projevu, vlastní cesty. Nebáti se dát ne-kýčovitým způsobem na filmové plátno příběh lidí, kteří svůj původ mají hluboko zakořeněný v tvrdé práci a pokoře vůči životním zkouškám. V těchto "obyčejných" životech, je zobrazena podstata lidského života, se kterou se ztotožňuji, a na kterou tak často zapomínám. ()
Co se dřiny a starostí týče, značné ohrožení prvního místa filmu Kráva v kategorii "nedělní film" (definice pojmu u zmíněného filmu). Po celou dobu při sledování filmu mě provázel takový zatím nedefinovaný úžas, ani odskočit jsem si nemohla. Jádro toho úžasu bude způsobeno silou toho filmu a nejspíš hlavně tím, že převažující pocit není bezmoc, ale smysluplnost. ()
Jedna hvězda za hezké popsáni tehdejší doby, druhá za příběh, i když nedotažený. Slušné herecké výkony na neherce, ani netřeba moc mluvit. Těžké rozlišení postav a rodin. Naprosto neúměrná a zbytečná stopáž, děj by šel shrnout do hodiny. Pak film naprosto zbytečně nudí. Velmi nudí. Utahanost zde dostala zcela nový rozměr, viděl bych to jako největší výtku. Divím se až tak vysokému hodnocení, zde se budu lišit, byť nejsem sám. ()
Pro někoho možná nudné, ale tohle je život sám. Tvrdá dřina jižanských bezzemků. Postoj ke vzdělání (jaký rozdíl oproti dnešku! Míněno i to, že se s dětmi rodiče neučili a odpovědnost bylo na dětech), víra, zvyklosti. Snaha se protlouct... A MOŽNÝ SPOILER i skutečnost, že žijí spolu, ale s vyloučenou rodinou nikdo osobně nerozloučí, přesto, že se důvěrně znali. Nebo skutečnost, že si "ze svatební cesty" dovezete z kláštera roční dítě, které vám zajistí alespoň nějaký jistý příjem... Konec spoileru. Ne zcela optimistický, silný zážitek, který jistě nesedne každému, především díky velkorysé stopáži. ()
Nejhůř hodnotí lidé vulgární, uštěpační, ponižující, dehonestující víru ve které postavy žily. Jak vypovídající o dnešní pokleslé maloměšťácké kultuře, zvyklé si všechno koupit v sámošce, pohrdající každým kdo se snaží na kousku půdy vypěstovat alespoň to málo z čeho by člověk mohl mít radost. Ne, radost není zajet autem co nejblíž ke vchodu obchoďáku, nacpat pětikačku nebo žeton do koše a s ním za cigánského řevu harantů nakoupit tolik zbytečných blbostí co se do něj vejde, a tím vyprodukovat i xx odpadu. Radost je zasít si do truhlíku rajčata a celých těch cca 10 měsíců se o ně starat a vychutnávat si je, chuť na kterou ty vaše snobský křupanský rajčata v umělohmotné vaničce nikdy mít nebudou! Film je oslavou života člověka v sepjetí s přírodou, prací, vírou a pánem který má nad ním veškerou moc. ()
Obraz života na statku v Itálii. Vpodstatě jednotlivé obrazy během roku a příběhy jednotlivých lidí. Dobově reálné, ale nezajímavá kamera. ()
Tento film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1982/83. Nádhera nádherná. Okamžitě jsem zatoužila podívat se na film znova, ale na plátně v celé kráse. ()
Netřeba jakýchkoli slov. Je to umělecké dílo, nádhera. Film má 170min.,ale já jsem si přála, aby trval ještě dýl a to se mi doposud nestalo. ()
Obdivuhodné filmařské dílo a zároveň detailní náhled do nedávné historie. 80%. ()
Tak toto mě vůbec nebavilo. ()
Dlouhé, opravdu dlouhé, ale kdo chce alespoň malinko být účastníkem dávno minulých časů, nemůže spěchat. I tři hodiny jsou na to velice krátká doba. Pro mne po všech stránkách geniální záležitost. ()
Díky tomuto filmu se rázem ocitáme na italském venkově konce 19. století. Ale nejen tam. Dívat se na tento film je jako otevřít okno i do naší minulosti, do dětství prarodičů a jejich rodičů a vlastně i do dětství svého. Vždyť i já, v 80. letech 20. století, jsem chodil vybírat na pole brambory, skákal jsem v seně, ve stodole jsem byl při tom, když se vymlacovalo obilí. Neznám sice strach z nedostatku dřeva na topení, nevím, co je to starat se jako chudá vdova o 6 dětí a stát před rozhodnutím, zda některé z nich nebudu muset odložit do dětského domova. Nikdy jsem nemusel potají shánět nové dřeváky pro své dítě…a přesto k osudům všech těch obyčejných rolníků cítím nebývalý soucit a společně s nimi odříkávám modlitby, tolik přítomné v jejich nejisté každodennosti. Klasik italského filmu ve svém vrcholném díle zachytil osudy několika chudých rodin, jejichž životy se řídí rytmem přírody i nedalekých kostelních zvonů. Pamatuji si, že jsem Strom na dřeváky viděl v kině, když mi bylo něco kolem dvaceti let. Tenkrát jsem se na něj díval jako na “povinné dílo”, jehož hodnota v dějinách filmu je sice nepopiratelná, niterně mě ale nejspíš nijak zvlášť nezasáhlo. Na prahu čtyřicítky jsem ale tento film viděl znovu a od prvních minut jsem zůstal v naprostém úžasu. Olmi totiž ukazuje každodennost jako zázrak. Nehledá krásu ve výjimečných událostech, ale vnímá každý okamžik života, radostný i smutný, jako naplněný blízkostí Boží. ()
Tak na takový film by se čas od času měl podívat každý, kdo už je pohodlně a spokojeně usazený v dostatku a komfortu dnešní doby ! Je to autentický obrázek života prostých a chudých rolníků, jejich nelehký "každodenní chlebíček", který jedí s takovou láskou k životu a svým blízkým, že je to až dojemné. Je to milující, trpké, drsné a reálné. ()
O tomto snímku jsem ještě dlouho po jeho zhlédnutí musela přemýšlet. Skoro celou dobu film působí jako dokument, což ovšem ničemu nevadí, díky tomu máme pocit, že to, co se děje, je opravdové. Pocit věrohodnosti také umocňují scény, ve kterých se dlouze mlčí. Mohlo by se zdát, že celému dílu chybí příběh, je pravdou, že tam není jedna hlavní dějová linka, ale za to tam je více těch menších, které ve výsledku dávají dohromady jeden velký příběh, příběh života. Ale i tak se film nevyhnul nudným a zdlouhavým scénám. Popsáno stručně: film nám ukazuje život takový, jaký je. ()
když jsem ten film viděl před řadou let ve filmáči, tak jsem měl pocit dokumentu se skvělou atmosférou. nic se nědělo, zaznam běžel. syrovost prostředí se dala krájet. pak zlom, vyvrcholení a konec. nádherný kino. ()
Přes osmdesát procent? Za tříhodinovou nudu, která dopodrobna líčí puritánské nic? Asi to nejzajímavější, co se ve filmu stalo bylo, že dozrála rajčata. Alespoň to rozhodně překonalo svatbu, svatební cestu i svatební noc!! Tahle poetická kravina je zřejmě to pravé pro kritiky a filmové znalce. Vždyť co může být lepší než sledovat napínavou cestu do Milána - nastoupení na loď, dojemné loučení, neschopnost frigidky ani zamávat mamce, sledování kouře na obzoru a odborná diskuse o jeho možných příčinách, oběd, vystoupení z lodi,..? Já chápu, že filmy můžou mít své kouzlo, ale tenhle ho nemá a ještě se tu absenci snaží natáhnout do délky dvou filmů. Zase jednou zvítězila forma nad obsahem. ()