Malá Věra

To byl nezapomenutelný film o životě dospívajícících v "Gorbačovském" Sovětském Svazu poloviny 80.let.... Žádné: "Lépe! Radostněji! Výše! Světlé zítřky! Budovatelští hrdinové!" ale naprostá nezkreslená syrová realita... Všichni chlapi chlastaj, v krámě maj tak leda rajčatový protlak a rybí konzervy a sem tam maraženoje.... a totální beznaděj...a vše pod heslem : Vezmi, než vezme někdo jiný... moc se soudruhům tenhle film nelíbil... :-) To by se mělo promítat před volbama, abychom nezapoměli, jak vypadaly světlé zítřky s velkou stranou a vládou“ Promítalo se to na FFP (filmový festival pracujících) pod názvem Malá Věra Jinak ho mám pro zájemce na DVD s anglickými titulky (02.11.2004)

Tenhle film předcházela hodně skandální pověst a tak jsem se coby tehdejší puberťák cítil po jeho shlédnutí ošizen o nějaké opravdu "peprné" scény. Z dnešního pohledu nemá Malá Věra chybu jako dokonalá dokumentární ukázka životní úrovně v tehdejším Sovětském svazu a hodně vypovídá i o ruské národní mentalitě obecně - a to nemyslím nijak hanlivě. (11.07.2007)

(SSSR) MALÁ VĚRA je výborný film, ale výrazně mu škodí způsob, jak byl a stále je propagován a co se ke k němu váže. Je tak nutné odhlédnout od pověsti prvního erotického sovětského filmu, ve kterém jsou explicitně vyobrazeny sexuální scény; toho, že v amerických kinech šlo o sexploataci, což podpořila propagace Natalije Něgodové, která nafotila fotky pro Playboy a řekla svůj životní příběh časopisu People; v poslední řadě je třeba zapomenout i na pověst "skandálního filmu z gorbačovského Ruska" a obal u nás vydaného DVD, který láká na sex a násilí. Debut Vasilie Pichula totiž není ryze žánrovým titulem, který by chtěl uspokojovat ty nejnižší pudy, ale naopak zásadním počinem, který realisticky nahlíží na to, co komunistická ideologie Sovětského svazu napáchala, když zanechala nesmazatelné stopy na jednotlivcích. Přesné studii, ve které se není s kým dost dobře identifikovat a která končí otevřeně, se dá vytknout leda modelovost, s jakou se k dané problematice přistupuje: rozklad jedné rodiny jako rozpad tamního režimu, otec jakožto sám Gorbačov. Nemyslím si, že jde o nadčasové vyprávění - coming-of-age drama, protože je snímek spjat s rokem a zemí vzniku, což je jak největším kladem (dnes je možné na něj nahlížet jako na dokument doby), tak i záporem (nejde o univerzální a kulturně přenositelný příběh, což zpětně vysvětluje onu potřebu inzerování MALÉ VĚRY jako sexuálně odvázené podívané s násilím). (23.01.2011)

Ačkoliv velká Věra opakovaně ukazuje poprsí (vyplatí se vidět), z filmu si budu hlavně pamatovat ten činžákový osmdesátkový feel jaký moc dobře známe od nás, protože visel ve vzduchu celého východního sektoru. Hodně dobré práce odvedl Jan Schánilec, jemuž jsem toho fotra Kolju fakt věřil, a samozřejmě Zlata Adamovská. A všichni ostatní, české znění vzniklo 1989. Podle dostupných informací (opravdu nejsem machr na sovětské reálie, i když rodiče v SSSR byli na svatební cestě) se film odehrává v Mariupol, u moře, odkud Věřin bratr Víťa létá do Moskvy. Taková Láska z pasáže po sovětsku, včetně špitálu, výletu na pláž náklaďákem a popíjení vodky o závod. Dobré tohle znát, lepší už se do té doby nevracet. (08.01.2020)

Filmové umění gorbačovovské přestavby je dnes uzavřeným historickým faktem. Stále nadčasové však zůstávají jeho vrcholné filmové plody, které ve své době znamenaly zničující demytizaci žaláře sovětského člověka. To, co ve své době lidé a autoři jako Babel, Pilňak, Zimjanin, Erenburg, Solženicyn, Aksjonov, Ilf, Petrov, Pastěrnak ale i Vysockij či Cvětajeva nebo Jevtušenko mohli jen napovědět, zaznělo v této době s novou, pro režim - jak se brzy mělo ukázat - zničující naléhavostí. Italský neorealismus připomínající pohled VĚRY sleduje jako pod drobnohledem všední život v stále preferované oblasti zřejmě ruského Přičernomoří (jako nejpravděpodobnější inspirace mne napadla Oděsa). Mnohdy žákovská selhání polistopavé protikomunistické tvorby ať už publicistické, nebo umělecké vyniknou právě při takovýchto srovnáních. Bezútěšnost, šedost života, bezradnost hledání v této poušti těla i ducha, to jsou ony skutečně nosné prvky režimní sovětské skutečnosti. Jakkoliv režie tentokrát poněkud převyšuje herecké výkony - s jistou výjimkou tehdy umělecky i věkově mladičké Natalije Něgodové, výsledný dojem z filmu, jemuž dominují některá vrcholná čísla a výstupy, zůstává i po letech plastický, živý ve svých "tázacích" odpovědích živý a přesvědčující. A v tomto ohledu i meze doby svého vzniku přesahující. (27.03.2010)