Na slovíčko, Nizzo

Jean Vigo se ukázal jako filmařský anarchista (oproti Vertovovu chladnému, racionálnímu přístupu) s citem pro vyhledávání a podtrhování neobvyklého a bizarního - ať se jedná o situace nebo tvary (což se může zdát zvláštní, ale v avantgardním filmu hraje kompozice tvarů - daná pochopitelně i úhly snímání - zásadní roli). V hlavě mi například uvízla opakovaná rytmická juxtapozice jeptišky a tanečnice... Svůj vlastní, charakteristický rukopis našel režisér jednak v sociálním ladění snímku (to není u výrazně levicové francouzské avantgardy neobvyklé), a především v práci s rytmizací filmu pomocí zrychlování a zpomalování obrazů/scén. Vigo vytvořil film-karneval. Tematicky i strukturně. Je to výrazně jiný přístup, než známe třeba od Vertova nebo Ruttmanna, ale je to vynikající. (14.08.2019)

Stejně jako jeho bratr Vertov si i Boris hraje se vším, co mu kamerový přístroj nabízí. A tvoří nezatížený autorský pohled na městečko. Myslím, že by bylo jednoduché říct, že je to film o sociálních rozdílech. Montáž tomu totiž nijak nenapovídá. Jediné místo, které by se tak označit dalo, by byl kontrast se zábavou vyšší třídy (plesy) a ulice (karneval) přičemž ale i na karvenalu jsou přítomní lidé vyšší třídy a montáž není nijak kriticky se vyjadřující nebo emoce burcující. Naopak je velmi věcná. Co tam ale je (a hodně!) je hra a fantazie, obzvlášť sexuální. A místy (třeba u záběrů na komíny v kombinaci se starší paní) maličko za hranou :D Pro mne zůstává Na slovíčko, Nice spíš takovým hravým autorským pohledem na společenský život se vším, co k tomu patří. (07.09.2020)

Aneb - "symfonie letoviska", kdybych měl svůj dojem vyjádřit v parafrázi názvu slavného filmu Waltera Ruttmanna, přičemž pětadvacet minut ve společnosti francouzské Riviéry lze kvalitativně zařadit právě vedle zmíněného snímku. Postupně procházíme všechno, co je na Nice krásné, ať už venku či uvnitř (scéna z casina), a když tu krásu nevidíme přímo, tak si ji domyslíme, viďte, milá dámo... :-) Působivý byl ale i navazující kontrast v podobě zavítání do zanedbaných čtvrtí. Snímek pro mě není jen dokumentem, ale také ztělesněným cestovatelským přáním (zvlášť v této době střídavě se silně uzavírajících a jen velmi málo otevírajících se hranic), kdy cestu do této destinace jsem již před časem měl na svém širším seznamu... Uvidíme, třeba se někdy poštěstí. Film výrazně pozvedává původní hudba Maurice Jauberta, která snímku a prostředí v něm dodává takovou energii, že dodává výslednému hodnocení jednu hvězdu navíc... a navíc si ji čas od času jen tak rád pustím. Ke shlédnutí ZDE. 90% (27.09.2020)

V časoch, keď dokumentaristi krížom po Európe točili svoje "mestské symfónie", Jean Vigo vyprodukoval túto rapsódiu o Riviére. igo bol zaiste jedným z veľkých poétov plátna, ale inšpirácia pre tento portrét jasne pochádza z experimentov Dzigu Vertova, staršieho brata kameramana Borisa Kaufmana, režiséra poľského pôvodu, ktorý natočil významný "Человек с киноапаратом". (09.09.2011)

Jean Vigo je velmi těsně spjat s francouzským filmem 30. let. Během svého krátkého života natočil pouze čtyři díla, z nichž tento osobitý dokument z francouzské Riviéry je jeho debutem. Tento krátký dokument vzniknuvši na sklonku avantgardy je koncipován jako ostře sociální dílo. Srovnávání snobského ležérního života rentiérů, obludnost karnevalových festivalů (zcela absurdní masky tučňáků, černošek) s temnější stránkou tohoto města (bahno s bídou, nemocemi a nuzností), zcela jistě muselo pobouřit značné množství lidí (třeba i kvůli lehké sexuální symbolice). Práci s kamerou režisér svěřil zkušenému Bonsi Kaufmanovi - bratru neméně zkušeného sovětského režiséra Dzigy Vertova. Vše podbarvuje podmanivá hudba dávající snímku osobitější ráz. (10.09.2003)